SESTRA MARIE ANTONIE

On srdcem Vlasti patří a já Kristu,

on světu živ je a já v zátiší,

a přec, ach, odpust', sladký Ježíši,

cos jako vánek v šepotu a svistu

mé zavalilo srdce teplou vlnou

a vzbudilo v něm rajské vůně květ;

svých zapomínám pevných pout i let

a divné touhy duši mám tak plnou.

Když večer okno otevru své cely,

omdlévám vůní. Jak by kývaly

mi všecky růže, Láska! vzdychaly,

a Láska! Láska! jak by ptáci pěli.

A do noci se často dívám tmavé,

tam k výšinám, kde jiskří na sta hvězd,

má ruka chladná, čelo horké jest,

když neslyšně tak šeptám: „Ladislave!“...

I v snách jej vídám, mezi modlitbami

ten jeho milý, zpěvný slyším hlas,

a svědomí mi nedí: „Zhřešila’s!“

ni víra má: „To ďábel tě jen mámí!“

I svět, i sestry zatratily jistě

by krutým soudem mne jak hříšnici,

ač z duše k duši most jen zářící

se pne to, sen jen spojuje nás čistě.

Však Ty, viď, soudit nebudeš mne přísně,

můj Ježíši, jenž’s dobrý pastýř náš,

vždyť zdá se mi, že s kříže usmíváš

se na mne vlídně, když čtu jeho písně.

Vždyť když je čtu, mír v duši mé je blahý,

jak říkala bych slova modliteb,

vždyť cítím, ach, i jemu trn a hřeb

skráň probodá a zmučí snad již záhy.

Kéž na mne padne bolů jeho částka,

kéž aspoň v kraji snů a vzpomínek

v těch hořkých chvílích, kdy jen láska lék,

smí po boku mu jíti Dobrovlastka.

Dej, Bože, duši mé se k Tobě vznésti,

ať v pokoře tam klesnu k nohám Tvým

a Vlasti zdar a volnost vyprosím,

neb jenom v tom je celé jeho štěstí...