Sestra Nina.

Mládí už prchlo – v černém vlase

stříbrné nitky prokvetly.

Naděje v štěstí vlastní, zdá se –

dávno se plaše rozlétly.

Pohasly vášně ohně rudé...

Z klopotné práce záplavy

vynésti chtěla štěstí chudé. –

Leč srdce, srdce churaví.

V lazaret přišla. Dobré oči

krvavým ranám zvykají.

Vojáci, kdykoliv k nim vkročí,

„Jde sestra Polka!“ šeptají.

Netknuty doma knihy leží,

nehotov obraz – ona ví –.

K raněným denně přece běží,

a srdce, srdce churaví.

V zápachu krve, v dechu smrti

úsměv jí rety pohrává.

V hrůzu a děs, jež duši drtí,

rozsévá slova laskavá.

Pohřbila dávno svoje štěstí

a tyhle její výpravy

chtí jenom jiným lásku nésti –

leč její srdce churaví.