SESTRA VĚNCESLAVA.

Sestra Věnceslava

mladá snivá hlava.

V očích noc je tmavá.

Co v té noci blýská?

Proč své zoubky vtiská

do růžových rtíků,

a proč v okamžiku

zhořkne úsměv její

v krásném obličeji?

Z průsvitavých tváří

divného cos září.

Nervosně se chvějí

drobné ručky její

křečovitě spjaté.

Při modlitbě svaté

růženec se maně

smekne s bílé dlaně,

v klín jí ruce klesnou.

Ňadra bouří děsnou

dmou se, pnou se chvatem,

div se nerozskočí.

Vytřeštěné oči

v temné bloudí dáli,

a ten pohled pálí.

Rty se otevřely,

jakýs úsměv smělý,

svůdně vyzývavý

a růměnec žhavý

divným štěstím září

z průsvitavých tváří.

Co vidí v té dáli?

Proč ten pohled pálí?

Čím to srdce buší,

a ve snivé duši

co se na dně tají?

Novicky se ptají.

Sestra Věnceslava

světice je pravá!

Sestra Věnceslava

vyvolená hlava!

Ale – – Bylo jednou –

vzpomínky již blednou –

v šumném proudu žití

vášní vlnobití

zaneslo ji v moře

poklesků a hoře.

Sladkost hříchů hrozná!

Kdo ji jednou pozná,

jak do proudu kámen

těžce padá zmámen

strašné do hlubiny

prokletí a viny.

A ta hlava svatá

divým proudem jatá

bez rady a vesla

v černé víry klesla.

A ve hříších žila,

opojný jed pila,

výstrahám se smála,

hříšnou rozkoš ssála,

víc než číši jednu

dopila až ke dnu. –

Ale Bůh je živý,

mocný, dobrotivý,

její duši hledal,

zahynout jí nedal.

Z neřestí ji zvedl,

ku pravdě ji vedl.

Z kalných oněch vírů

do přístavu míru

vešla duše bludná.

Zahořkl jí u dna

sladký pohár hříchů.

Ve klášterním tichu

v těžké kázni nyní

pokání své činí

jak světice pravá

sestra Věnceslava. – – –

S citů směsí pestrou

za velebnou sestrou

zří novicky mladé.

Závist se jim krade

do nevinných duší,

a srdéčkem buší

jakás touha žhavá.

Šeptají si v snění:

„Šťastná k závidění

sestra Věnceslava!“