Sestra.

Bylatě sestrou bratřím třem,

nezřela krásu takou zem.

Nejstarší bratr ve hoři

k sestřičce takto hovoří:

„V srdci jsem pěstil lásky květ

a rájem byl mi celý svět.

I přišel cizák – nepřítel,

on vyrval květ a pomstu vsel.

Já hledal svůdce nocí, dnem,

až našel jsem jej v oku tvém!

O bohdejž, sestro nehodná,

ti v srdci uschla láska tvá,

o bohdejž pláčů přívaly

ti to tvé oko zakalí!“

Bylatě sestrou bratřím třem,

nezřela takou krásu zem.

Prostřední bratr ve hoři

k sestřičce takto hovoří:

„Pro blaho lidstva síla mi

proudila bujně žilami

a ducha mého ovoce

se neslo vzhůru široce

a mocné stromu kořeny,

ty v srdci lidu vzepřeny.

Přikvapil cizák – nepřítel

a udal, že jsem buřitel.

V žaláři uschl ducha strom,

jak by jej boží schvátil hrom.

Když pak jsem denní spatřil zář,

ten nepřítel tvou líbal tvář!

O bohdejž, sestro nehodná,

ti v srdci uschla láska tvá,

bohdejž ty růže v líčku tvém

ti zvadnou takým polibkem!“ –

Bylatě sestrou bratřím třem,

nezřela takou krásu zem.

Nejmladší bratr ve hoři

k sestřičce takto hovoří:

„Chaloupka nízká, nad ní háj

a kolem krásný rodný kraj,

v chaloupce chudá matička,

i tvá i moje rodička.

Já láskou svatou hořící

ji miloval jak světici.

Přikvapil žoldák – v ruce hrot,

on k srdci drahou matku bod,

až schvátila mne rána ta

a dlouhá jala mrákota.

Když pak se duše zbudila,

nade mnou pustá mohyla.

Divoký kolem vířil ples

a v náruči tě žoldák nes’.

O bohdejž, sestro nehodná,

ti v srdci uschla láska tvá,

bohdejž v tom hříšném plameni

to tvoje srdce zkamení!“ –

Bloudila žena po kraji,

krahujci nad ní krákají:

slzami oko zkalené

a v prsou srdce kamenné,

ve hříšné tváři suchý květ –

neviděl takou bídu svět.