SESTŘE POLDĚ.

Tak první úspěch. Snad to málo značí,

leč tobě z něho život vyrůstá,

cos veliké a zářné světem kráčí

a vzníceně tě líbá na ústa.

Je Umění to, jež jsi v dálkách zřela,

a v modlitbách jež snivě vzývala’s,

a z něhož v šumu křídel archanděla

dnes bílý květ se prvně v klín ti střás.

Já poslední z těch, kdo ti ruku tiskli,

do květin tvých svůj drobný vplétám list;

zda přijmeš tak, jak z duše mojí tryskly,

ty prosté řádky, až je budeš číst?

Nač velká slova, když nám srdce zpívá,

a jeden pocel platí za sto vět –

dnes v tvoje nitro tolik krásy splývá,

že víc snad nikdy nedá ti jí svět.

Co je v tom štěstí, nechápeš snad ani,

smět v důvěře zrak zvednout k blankytu,

když ve květech spí ještě rosa ranní,

a dokud stín a všednost není tu.

A tak mi v duši bolest náhle vstala,

až do očí mi slzy vehnala:

nač asi naše matka vzpomínala,

když žehnajíc ti tiše plakala.

Zda z minulosti zavála k ní tiše

hra zvonů krásná, dávno doznělá,

kdy jako ty dnes křídla zvedla v pýše,

a prvně takhle vzhůru letěla?

Snad vzpomněla, jak tušila kdys v chvění,

že božství Krásy dny jí posvětí –

pak přišel otec, a všech duše snění

se oddaně mu vzdala v objetí.

A byla šťastna. Přec však někdy jistě

se do minula teskně zadívá;

my na tom bílém velkých vznětů listě

den za dnem psali slova ničivá.

Dnes je mi líto, líto bolestivě

těch květů, jež jsme takhle zdupali,

a zlíbat chtěl bych vášnivě a divě

ty ruce, jež ti prve žehnaly.

Viď, ty to cítíš jistě se mnou taky,

a u všednosti duch tvůj neprodlí;

ty zarosené láskyplné zraky

ti jistě štěstí v život vymodlí.

A Umění, jež bílé kolem kráčí,

a prvně tebe líbá na rety,

vždy tobě stačí v radostech i pláči,

jak naší matce ve snech před léty.