SESTŘIČKA STAROST

Sestřička Starost s námi chodí.

Neujdeš jí vlakem, neunikneš jí lodí;

a jsme tak na sestřičku zvyklí,

že bychom ani jí neunikli.

Víme to, doznáme to plaše,

že patří k nám a že je naše.

Osudem tak už je určeno,

že milujem’ i své břemeno.

Jen touha školácká občas nás jímá

odskočit chvilinku, když Starost dřímá,

stavit se v sousedově sadu,

tropit něco bez ladu a skladu,

jít bez cíle a vesele,

květů se navonět jetele,

naslouchat, kterak hučí splav,

zavolat horám na pozdrav,

říc’: Svět je krásný, dobří jsou lidé.

A vždy je chvíle, která omámí!

Sestřička Starost za námi přijde,

šátečkem mává už za námi!