SESTRO!...

S hlavou skloněnou, s duší, v níž zástupy nesmělých Tužeb k světlu se tlačily, kráčel jsem cestou.

V sluch zalétal mi rozvášněný smích a hovor a jásání...

Hlavu pozvedl jsem a níž ji sklonil zas...

A dále a dále šel jsem cestou...

Stále vtíral se hluk života. – Ale já odpíral...

V nitru mém tytéž tesklivé, toužící tiché hlasy.

Až jednou! – – –

Útlá, jemná ruka Tvá dotkla se kdys čela mého...

Oči naše se setkaly.

A duše naše se poznaly. Duše naše, jež nikdy dříve nezřely se, ale blízkosť bytí, spřízněnost tušily. – –

V sobě zbudovali jsme tichý chrám Lásky své, v němž se tak rády ruce k modlitbám čistým spínají...

Mám Tě tak rád! – – Ne pro ten sličný hmoty tvar, ale pro jasnou drahou duši Tvoji. –

Tys ruku podala mi, když opuštěn jsem šel v očekávání Světla.

Tys světlem duše mé! – A hvězdou života! – –

O, vždy mi sviť a půjdu bezpečně vždy! –

Sestro! – – Mé duše sestro! – – –