Sestry.

Byly sestry na Slovensku,

byla Slávka i Slobodka,

Panbožík jim tatuškou byl,

mamonkou snad Bohorodka.

Pěkné byly ty blíženky,

jak kdyby je malovali;

slunéčko jim zory zžehlo,

červánky jim líčka daly.

Ústka kvetla píseňkami,

očka jejich jen se smála

a srdénka třepetavá

levandulí obkvétala.

Přišli vrazi, neznabozi,

odpůl s koněm srostlí v těle,

krutosť kalila jim šípy,

mor třepotal křídly v čele.

Rozstřeli se v širé dálky –

havranové nelítovní –

pochytali slunko v holách,

vyšípali blaho rovní.

Pokalili zrakem járky,

strhli kápku z každé chaty,

a těm lipkám, chranitelkám

rozervali kypré šaty.

Zaplašili skřekem hněvu

ty ubohé krásné roby –

a Slavuše a Slobodka

v dálku zašly do poroby.

Postavili vrazi krutí

kol Slovenska šibenice,

by ty krásné blíženice

zpět nemohly nikdy více.

A z blkotných žárů očí

zloby vrahů stále náhlí,

aby jimi těm sestřicím

všecky pěšinky zatáhly.

Nechť i na příšeře pomsty

vražda po těch sestrách kluše,

nestihnou jich zpět se vrátí

i Slobodka i Slavuše.

Zpět se vrátí – a pak běda

těm, kdo křivdou stíhali je:

čím dojemněj žalosť zpívá,

tím strašněji pomsta vyje!