SESTRY. (1. MINULOST.)

Sní princezna, spí dlouhé věky

a bez konce jsou její dumy,

síť pavučiny světlo tlumí

a obepřádá bílé vděky.

A dávných časů bezdné řeky

jí do snů ze hluboka šumí,

a stínů vyvstávají tlumy

a vítr nese akkord měkký.

Ó, mnohý chtěl zřít její krásu,

jak denní světlo padá na ni –

jen strhnout pavučinu časů!

Bloud! netušil, jak hebce vinou

se bílá vlákna kolem skrání –

až sám byl zajat pavučinou...