SESTRY. (2. BUDOUCNOST A PŘÍTOMNOST.)

Jde paní, černá lilje, útlá v pasu,

jak náměsíčná tiše kráčí k předu,

tvář krásná, ale chladná jako z ledu,

a svůdná ústa, avšak beze hlasu.

Zrak stopen kdesi v bezdnu příštích časů,

duch krouží kolem neznámého středu –

a člověk kráčí, otrok v jejím sledu,

kde vlát zří proudy jejích černých vlasů.

Ó, chtěl by v oči pohledět jí dlouze,

a žádost poznání ho žene za ní – –

Vždy o krok před ním tajůplná paní...

A omámený nezří, v marné touze

jak zatím vadnou sestry její vnady,

jež v objetí s ním věrně kráčí všady...