Ó sestry Helikonské, čím to asi,

Ó sestry Helikonské, čím to asi,

že všichni, jenž jdem za paprskem krásy,

v tmu žití z vašeho jenž padá čela,

jsme bědná družina a osiřelá;

že všecko víc nás hněte, pálí, tísní,

trn každý bodá, každá slina třísní?

Ó sestry rajské, sám to s výtkou cítím:

Kdy spokojen byl který básník s žitím?

Vše dejte jemu: radost, štěstí, slávu,

do srdce lásku, laur na jeho hlavu,

vždy urážku dřív nežli potlesk slyší;

tak v marné touze, kterou hrob jen ztiší,

zří propast jako Pascal kolem všady

s Medusou na dně, jak potřásá hady...