SESTRY.

Tak zřím je dosud – jakby dnes –

jak z domu vyšly spěšným krokem,

když zimní soumrak v pokoj kles’

a práce nestihly již okem;

tu vyšly v skromném, stejném šatu,

svůj odpočinek užit v chvatu

a nasbírat si nových sil,

cos nového zřít v rušném žití,

by bylo opět o čem sníti

v tom dlouhém pásmu pilných chvil.

Tak z tiché naší ulice

šly, málo komu známy,

jen k sobě tak se tulíce;

jich kroky stavěly jen krámy,

kde světla lesk a výklad skvělý

jim o přepychu vyprávěly,

jenž život jiných plnívá,

jak lidem jiným přán los pestrý

tam poučila skromné sestry

pak promenada vlnivá.

A nikdy závist, nikdy stín

v jich tiché duše nezapadal.

Zas v domácnosti všední klín

šly klidně, když chlad noci padal

a k práci vracely se potom,

co viděly, tu snily o tom

a zdrojem žití bylo jim,

když v zábavě – na malou chvíli,

tak skromné, jako samy byly –

jít mohly ruchem veselým.

A stejným tak byl za dnem den,

čas rychle míjel jejich hlavy,

a starost ona rostla jen:

což když se muž ten nedostaví,

ten, na kterého čeká žena,

jenž, až tu bude opuštěna,

s ní lásku rozdělí i chléb?...

A proto horlivěji k práci,

kde mládí se i život ztrácí,

kde musí zmlknout srdce tep.

Ach, čas ten dávno je ten tam...

Dnes šťastny jste a v proudu jiném.

Jen já si vždycky vzpomínám,

když Praha zahalí se stínem,

jak sestry, v skromném, stejném šatu

ze starých vrat vyklouzly v chvatu

a k sobě vždy se tulíce,

šly v plynu záři spěšným krokem

zřít prací znaveným okem

lesk žití v rušné ulice. –