Sestry.

Na jedné snítce dvojí květ,

divil se kráse celý svět.

Den jeden světlo spatřily,

o matčin prs se dělily;

jim stejně kvete mládí čas

a stejná tvář – i stejný vlas.

A když jim přešlo patnáct jar,

tu přišel na ně lásky zmar.

Vzplanulo sestrám srdcí dvé

a každé bylo nebohé.

Snad místa sobě přebraly,

když pod srdcem tam dřímaly.

Každé sestřina jinocha,

však svého mládce nekochá.

A srdce změnit – marný boj,

i vzešel lásky nepokoj,

i vzešel lásky dlouhý žal,

však zmatku nikdo nepoznal.

Mladičká líčka ustydly,

vždyť v tváři láska nebydlí,

ve tváři květy na pohled,

jen v srdci plane lásky květ. –

Plakali mládci nad hrobem,

každý nad druha děvčetem,

plakali hořce, přetrpce,

že nenahledli do srdce. –