ŠESTÝ ZPĚV.

V Praze lid se sbíhá jak by hnán,

chátra předních měst i Malé strany;

Krepi, odvážlivý kapitán,

„čtvrté stavy“ vede na Hradčany.

Řetězy a svazy upoutáni

hrdlem k hrdlu jako v jarmu zvíře,

ztýráni, že nepodobno k víře,

bědni, slabi, násilně jsou štváni,

a když jeden nebo druhý klesá,

dragoun šavlí do beder ho tesá

nedbaje, že proudy krve tekou,

a že ti, kdož vzdornější jsou chůze,

k hrůze pocestních a k vlastní hrůze

mrtvoly jen mezi sebou vlekou.

Na té cestě, po níž v šedém prachu

jatce dále břitké hnalo kopí,

šířily se purpurové stopy,

tak že každá krůpěj toho nachu,

dolů jež se řinouť neustává,

v slunci plála jako jiskra žhavá.

„V dvojnásobných“ kopinníků mnoze

Hanuš jde, páž upoutánu k noze,

obvaz potřísněný hlavy kolem,

mrtev zpoly víc však duše bolem,

než-li sekem v hlavě, bodem v hrudi.

Na sta zpomínek v něm Praha budí,

ohledá se, bledé líce vraště...

i skryl hlavu do řásnosti pláště,

jejž naň vojín hodil, jda mu blíž,

ne snad, že by cit veň soustrasť vložil,

leč, že šatem nepohodlí množil,

který v parnu byl mu za obtíž.

Mostem šli; hle, řeky do zátočí

temná rudooká pěna bočí,

a kam vzdorné na pilíře stříká,

všude skvrny její množí příka,

jako ti, již v sporu země všakém

víru promovují dvouručákem.

A lid Pražský? Jak by oněměl,

vzdychal jen a bojácně se chvěl,

jako listí osyky, když v šeru

probíhá jím vítr od severu.

Na Hradčany spěchá celý sbor.

Blíže vchodu, s tváří jako mor,

s dráby svými, velkém na předdvoří,

královský je čeká podkomoří,

poběhlý dřív krejčík, nyní rek,

který pyšně zlatý řetěz nese,

a před nímž se celá Praha třese:

přihrblý to Přibík Jeníšek.

Přibík, pravá Slavatova páže,

u vrat jatým zastaviti káže,

po příjmení těch a oněch bádá

a vše opatrně v knihu skládá,

kterou kancléř pilně dával chovať,

aby věděl, kde co konfiskovať. –

Tenkrát ovšem mizerný byl lov,

pole žádná ani zlatý kov,

pouze davy opuštěných dětí,

jejichž ruměn úsměvavých tváří

v jesuitské sprchne semináři

jak květ vábné růže za podletí.

Zaneseno. Drábům Přibík v spěchu:

„Než sedláky k špalkům upevníme,

vezmem si je pěkně do výslechu,

ať než zcepenějí něco zvíme.

Dal pan kancléř z Vídně rozkaz stručně:

,Slyšte hned a popravujte ruče

Thurnovy a Mansfeldovy učně,

biřic-li však pravdy nevytluče,

pak nech kat je mučí, v kola plete...

zkrátka čiňte všechno, co jen chcete!‘ “

„Věru dobře, pane podkomoří,“

hlavu kloně Krepi zahovoří,

„však jich střehem zkusili jsme tuze;

oplaťte to, prosím vás, té luze.

A vy, drábi, k soudu veďte škůdce,

ale napřed ze slušnosti přec

nechte „pana“ Hanuše, onť vůdce!“

s posměchem dí Ligy najatec,

„pozadu snad, to by bylo hanou?“

smál se lotřík. Hanuš hlavu zved:

„Ano, poběhlíku! ustup stranou,

v předu byl jsem práva, pravdy v před,

z vůle boží, z vůle těchto bratří,

tož i první mučení mi patří,

aby ti, již v tvoje ruce klesli,

za mým příkladem je klidně nesli.“

Zaťal zuby Krepi dobrodruh:

„Však tě přejde, chlape, řeč a sluch!

Napřed, cháme!“ a vše polokolem,

před soudním juž seřaděno stolem,

na kříži kde ve dvou svíček záři

Kristus rozpjat s ukloněnou tváří.

Soudu v čele pyšný Maradas

na lenošku povýšenou sedá,

k hlavě jako zmije lne mu vlas

a vždy víc se vraští tváře snědá.

Jeho oko jako doutnák hoří,

kterým pustý žoldák chaty ničí,

v jeho čele pouze úskok klíčí,

a kam dechne, všechno na ráz zmoří.

Z dobrodruha hrabětem se stal,

k nohám statky se mu kupí díkem,

císař strážcem koruny ho zval;

v důstojností dvorských desateru

přední má: je radou, komorníkem,

prvním kápitánem arcierů,

jízdy nejprvnějším hejtmanem,

nejpřednějším vojsk, jež hubí zem,

a tak rychle zhejčkán v štěstí klíně,

že v Bell’doně dřív pak v Alumině

komendu mu Maltanský dal řád,

aby právo církve v různé seči

loupežnými Valonů střeh meči.

Doma žebral dřív, teď v Čechách vlád

za pomoci dobrodružné luzy,

a co chtěl, to dvorně chtěli druzí.

Skvostný pancéř, pro ozdobu více

nežli proti pádné mečů ráně,

nebo proti kulím hákovnice,

od prsou je sevřen k boku straně,

níž pak skvoucí, jako blesky v letu

ozdoby se lesknou na koletu,

jehož rukávy, až k půli spjaty,

ohnivou, jak pláště mistrů katů,

v obdiv nesou podlož ze šarlatu,

spinadel i knoflíků řad zlatý.

Zdobou hrdla, ramen zdatně ztylých,

okružík je z krajek sněhobílých,

a v bot roury, vrchem ohrnuté,

krátké nohy do pola jsou vsuté.

Lačen pomsty po pravé mu sedí

Pavel Michna, jak sup mrchožravý

na zajatých potřísněné hlavy

krvavým a rudým zrakem hledí,

snad že vybírá si, koho v zmar

lapí nejdřív chvějící se spár. –

Temnohnědým z aksamitu šatem

skrývá potřísněná svoje prsa,

stýkavší se denně s mistrem katem.

Tělem vzrost, leč duší bědně krsá.

Hrubé ruce nasvědčují věru,

že se jiným zabývaly spíše –

zvyklyť řeznickou dřív na sekeru,

hrabětem než stal se z tovaryše

k hanbě Budyni a české matce,

vodě místo skotů svých a bravů

jako honák, za plat, na oprátce

kališníky prchší na Moravu.

Pánem stal se; duše krví zpilá

titulův a statků nakupila,

ale míru – míru nenalezla,

třeba do hebounkých šatů vlezla,

neboť pláště sametného zpod

vyzíral přec řeznický jen rod.

V levo Kolovrat seď, jenž vše rube,

halen řásní ozdobného pláště,

za hladký se límec rukou škube,

na Hanuše pozírá pln záště,

neustále ukláněje hlavu

jako zdiven, že můž šlechtic též

vésti robotivou selskou spřež

proti králi a panskému stavu.

Vedle Michny, k předu hlavu kloně,

sedl tučný Fridrich z Talemberka,

upíří své oči rukou sloně,

jejichž obočí, jak kavčí pérka,

křížily se u výš v směru kosém

nad širokým hnědorudým nosem,

pod nímž řídce ku bradě se trousí

tupě zastřižené kozí vousy.

Začal, sluha dřív, teď také pán

zemským soudcům přídavkem je dán;

rudooký, hrozný času duch

podobu svou vypálil mu v tváři,

jeho zrak jak požár vesnic září;

všechno zaslechnouť chce jeho sluch,

čím prvnějším oulisně se vděčí,

liščích hovorův a chůze tchoří,

krejčí Jeníšek, teď podkomoří,

jenž co páni řeknou, všemu svědčí.

„Nuž, Hanuši z Řičan, zda-li víš,“

Maradas dí, „co ti za potíž?

proč jsi souzen? Že jsi bouřil zemi

a zlý odboj šířil mezi těmi,

již jsou zde, a jejichž vzdorné hlavy

Huertou jsou třeny u Čáslavi!

Proč tak činil’s? otázky se zbav,

přiznej se, než tobě ukážeme,

že je lehké, co se těžkým zdá,

a že vykonáme vše, když chceme,

že též železo se štípať dá,

a že s lebkou na tvém tuhém vaze

půjde nám to ještě mnohem snáze!

Přiznej se, a milerád pak svolím,

že ti kata utužilá páž

ostřím meče, dobře ocelovým,

rychle tak, že ani nepoznáš,

zradyplnou hlavu dolů sklátí,

a že ti ji v rakev velkodušně

jako šlechticovi, řádně, slušně,

pod nohy chci nestřihanou dáti,

místo bych ji na železném hrotě

vztýčil na věž, v kořisť různé psotě

nebo lačné křehotavé káni, –

vidíš přec, jak přečestně tě chrání

mysl kavalírská, vlídna všem,

proto jen, žes také šlechticem!“

Na ta slova zlá a vysmívavá

šklebí se tvář soudců, kývá hlava,

Jeníšek však jak by skroušeností

k slzám dojat, volá: „Slyšíš přece,

jak pan hrabě pln je laskavosti?

Pověz tedy!“ Ale Hanuš vece:

„Aj, co nazýváte vzpourou? rcete,

ruch snad, jímž lid pout a jha se prostí?

vždyť co lotrovstvím teď zpupně zvete,

bylo u vás právem dřív a ctností!

Nuž co vzpourou zvete? snad ten ruch,

nadšením jenž trhá právu hráze?

jimž v mozolné ruce roste bůh,

nutě dvojí misku k rovnováze,

na které se v kolotavém vření

váží smýšlení a přesvědčení?

Mníte snad, když plamen šlehne v kouři,

že on příčinou je? Tak i s bouří!

Nejitřil jsem lidu já, leč jiní,

kteří sekerami slunce stíní

při stínání prvních říše hlav,

upírů to zemských hrozný dav,

již se neustále na trup kupí

matky vlasti, která žalem úpí.

Nebouřil jsem lidu, leč mřít tak –

vaším hrozným soudem, vlci draví,

jako ti, jichž s věže trčí hlavy,

jest mi štěstím nítícím můj zrak.

Vytrvám svou myslí, silou všakou

kéž bůh též mě poctí smrtí takou!

Nejsem já, kdo bouřil český lid,

vy jste, kteří vzali jste mu víru,

volnosť, právo, věhlas, jmění, klid,

něžných dětí krev, pych bohatýrů;

vy jste, kteří béřete mu půdu,

przníte mu kalich, chrám i dům,

dávajíce vlkům vzdor jich údů,

věhlas skrání jejich – havranům.

Vy lid zbouřili jste svými činy,

on se jenom bránil, chaty střeh,

vy jste byli s Ignacia syny

kříže v rukou, lesť však na ústech.

Znáte jmen jich hrůzněrudý jas:

Michna, Slavata, don Maradas,

Maxmilian Valdštýn, Martinic,

Questenburg, Hoef-Huerta, ten kat,

Začal, Mistrovský a Kolovrat,

Berka, Talmberk, Přibík, – víc ba víc:

Lamormaine, řád celý Jesuitů

s plukem vrahů drancujících Prahu,

lid ten pobouřili, prosti citu, –

vy jste, ne lid český, smečka vrahů!“

Vyskočili soudci ze stolic,

Krepi ranil Řičanského v líc,

Maradas, zla plnou žílu v čele

na stůl pěstí bušil, rukou trh –

a posvátnou známku spasitele

v Hanušova mužná prsa vrh,

tak že o dlažbu ji roztříštila

zhovadilých vzteků hrubá síla,

a dál rozkacením na stůl drví.

Mlčí Hanuš, lid jen hlavu zvedá,

slza obdivu mu v líce sedá –

a zas rozlícen dí soudce prvý:

„Vzteklý pse!... Nuž jak se oni zovou,

již tě v zpouru pobádali novou?

mluv!“ a Hanuš zvedna líce rudé:

„Se mnou byly láska s nadšením,

jména ostatních však nepovím –

Hanuš z Řičan nás všech jméno všude.“

„Dobře,“ vece Michna, „že tě máme,

tebou všecky řádně potrestáme,

a pak vůdce zvláště, slyš a věz...“

Maradas však: ,,Rychle do želez,

skřipcem až ho natáhneme trochu,

rád nám všechno poví bez vrtochů!

Nuž, pacholci! Vůdci zpupné roty,

připevněte Čapku z Pomořan,

Límeček a Španielské boty,

Zajíčkem jej hlaďte ze všech stran;

křik-li spustí takto vyšňořen,

dejte do úst ocelovou Hrušku,

žert budete po celý mít den,

jak vám z vlka zkrotne na berušku!

A vy spolu, chámi, na dívanou,

byste zřeli, jak mu slzy skanou;“

a pohlédnuv na své spoludruhy

mluvil tiše: „Soud snad málo tuhý,

ale k čemu tolik namáhání?

urubem jen polovici skrání,

ostatní pak můžem oběsit;

veřte, vždycky zle mě trýzní cit

s myšlenkami bojující mými,

s kacíři co činiť zajatými?

Všude, kde jsem dříve reformoval,

cit ten stále do mozku mi kloval,

nocí jsem vám z něho nevybřed,

tak že často udivený den

v rudém plášti na okno mi sed,

a já posud nebyl ukojen,

až, jak dnes, jsem řekl klidem v líci:

srazte půl a svěste polovici,

dřív však duše jejich dejte bohu...

člověk jsem, a konám jen, co mohu!“

„Však jsem jinak nečiníval věru,“

vece Michna, „k čemu pěkná slova,

ba já posaváde tak to beru

jako ondy blíže Benešova.

Rybník, z něhož kacíři mi pili,

po vsích vodou zásobeni málo,

v nádrž dragouni mi proměnili

plnou krve. To se v noci stalo

mezi tím, co chám se válel v loži,

druhý den však moudrým lidem k smíchu

zvěstoval, že pokutou to hříchů,

jíž mě tajně stíhá ruka boží.“

„Pane,“ vece Přibík, „k čemu v taji?

líp, když na kůl veřejně se dají,

jak Hradečtí žáka Chebdovského;

klouček ovšem nevyzradil všeho,

čeho na něm dověděť se chtěli,

soudci prozatím však dosti měli. –

Já radš všecky pálím sbírkou kněh,

dýmem nechť jim vázne v hrdle dech:

dýmem „vyble“ kalvínských těch škvárů.

Vždy mám radosť z čarovných těch žárů,

any těsně pomíšeny spolu

vodotryskem vzhůru jiskry metnou,

ale dřív než s oblaky se střetnou

místo v nebe, v peklo prší dolů.“

„Já“, dí Začal, zvedna oči vpadlé,

„nejlíp pobavím se na stinadle,

srubnuta když hlava kol se točí,

rtoma hýbe, vyvaluje oči,

třese se a děsem lícem trhá,

než do koše kat ji k jiným vrhá.“

„A já,“ Talmberk vece, „málo dbám

jak a co! Nač? Nejdřív tíhou kyjů

jako Huerta vše pěkně zbiju,

koho jednou ve svých rukou mám,

z kališníka člověkem být musí,

zdráhá-li se však ta duše pustá,

roubíkem dám otvírati ústa,

pak, nechť každý jako hus se dusí,

já tak dlouho sáňky zpět mu páčím,

až hostii do hrdla mu vtlačím,

pak ho nechám o žízni a hladu,

a jen sem tam vlasy rvu a bradu.

Tak to týdně opakuju nově,

při tom sevru časem do kabátu,

který vymyslil si v prospěch státu

otec Drachovius v Holešově,

a když ani toto nepomůže,

tucet řemínků pak stáhnu z kůže;

je-li nejhůř, pod rukou nám zhyne –

mírný jsem, ty víš, můj hospodine!“

Smích se ozval v kruhu hyen těch,

až zas Baltazar dí: „Máme spěch,

pojďte, páni, snad přec něco zvíme,

až Hanuše trochu připražíme!“

A přec marně v soudní jizbu zas

se soudruhy přišel Maradas;

Hanuš mlčel, slova neupadlo

s bledých retů, však by neumřel,

a sběř nepřišla snad o divadlo

hrozné popravy, jak Španěl chtěl,

vymyto jest octem množství ran,

a Řičanský pevně upoután

veden v síň, kde soudce drábům velí:

„Zavřete tlum odbojníků celý,

chci té lůzy pro dnes býti prost,

zatím, myslím, máme dost a dost;

pacholek nechť ke kruhům je spíná,

my pak oné selské sběře puch

zaplašíme zdatnou číší vína,

jež nám milostivý seslal bůh

v tuhé naší práci, v času vření,

k zdaru, útěše a posilnění.“ –

Sotva dohovořil generál,

s listinou v síň rytmistr všel mladý,

celý soud, chtě k hodu od porady,

i kapitán Krepi s jatci, stál.

„Aj, co posýlá,“ dí Maradas,

„Don Huerta pobočníkem as?

zvěstujte přec, pane Medici,

šťastně-li jste luzu pochytali,

která prazdroj svaté víry kalí

ruce pozvedajíc opičí

na pány své, živitele svaté.“

„Záhy stihli jsme ty chlapy klaté,“

vece pobočník. ,,Ej, byl to chvat,

jakým Huerta jim v záda pad;

až se rozprášili jako chmýří.

Našli jsme je kolem v úkrytech,

kdo se vzpouzel, bradou v trávu leh,

jiným, vystaveným na pranýři,

uši stříhal vůdce náš dle zvyku,

nebo díry dělal do jazyku,

kdo se polepší, leč nikdo těm,

jimž se vzdoru hnisem jítří hruď –

ti však, jimž ten svod se v hlavách zlíh:

Těchnic s Hodějovským a Lvův sbor,

ukryli se do Orličných hor,

pěkný houfec, věru škoda jich!

Jednoho však strůjce všeho zlého

dragouni přec chytli: Ulického.

Zastihli jej u nemocné ženy,

jež mu právě umírala v rukou;

zachvěl se jak topol poražený,

ale brzy spřátelil se s mukou

ručních šroubů, jíž dle trestu míry

stíhá krajský selské bohatýry!“

„Ah co, na Čáslavsku můj pan brat,“

vece Michna, „zná to probírat!

Stále pilen, nikdy nezahálí,

mečem chladí, koho lebka pálí;

mladší je než já, leč tak se zvedá,

že z nás žádným zahanbiť se nedá,

já ho v duchu vidím, jak se smál...

avšak, rcete, kterak bylo dál?“

„Dobře bylo. Když ho šroubovali,

na ty, které sváděl, jsme se ptali,

komu křtil a komu přisluhoval,

ale chlap jak skála srdce choval,

ni když jsme ho ku čtvrcení vedli,

nehas zrak a líce nepobledly.

Mužně kráčel vojska bez pobídky,

na rtech bible různé průpovídky,

po kusech své silné tělo ztrácel,

až konečně přece vykrvácel.“

Při té zvěsti soudcové se smáli,

Hanuš vzdech a druzi v slzách stáli,

Medici však dále hovořil:

„Též pan hrabě Götz zas šťasten byl:

Balcar s Jírou dleli mezi svými

bědně spiti v sklepích na Vlašimi,

ale že ten hlouček nepatrný

odpřisáhl různé duše skvrny,

dostal milosť. Kacíři ti staří

jdou teď s námi, ba tam na Sázavě

líp než Nizozemci hospodaří.“

Na to Maradas: „To chceme právě!

Milosť, bože, milosť dáme všem,

těm buď meč, těm šibenice buď!

Avšak drahnou tratíme juž chvíli,

čas, by vítězství jsme oslavili, –

půjdeme! Pryč s chámy do podsklepí,

jich však zbojnou hlavu statný Krepi

tamo výše do Mihulky vsadí,

při sám bůh, že pod tím z cihel krovem

změkne lebkou a víc hadím slovem

selské sběře k vzpouře nenavnadí.

Ej, však vím, že v temném kobce jemu

záhy srdce plísní odvlhne mu,

a co nyní odporem v něm plane,

slzou před nohami soudců skane.“

Se sedláky jedna drábů půle

z jizby soudní kráčí, domu k důle,

neníť místa pro ně v žádné věži,

kde sta kacířských a zbujných pánů

ku zdem vlhkým připoutaných leží,

doufajících v každém novém ránu,

že juž bude konec všemu vření

a že smrtí dojdou vykoupení.

Druhá půle z ukrutného místa

s Hanušem se výše k hradu chystá;

však než bratří rozloučiť se měli,

s okem žhoucím na se pohleděli,

Řičanský pak zvednuv choré čelo

kýv jim hlavou: „Jděte, bratří, v míru,

volný duch náš, nechať zhyne tělo,

mřeme za vlasť, za volnosť a víru!

S bohem, s bohem!“ Nepromluvil více,

arkebuzník, jenž ho v poutech ved,

udeřil ho pažbou hákovnice.

Krepi smál se, Hanuš vzdech a bled, –

teč už na pochod zas buben víří:

s jatcem k Mihulce jdou mušketýři.