SETBIUS

Nedbale klobouk ošumělý

měl nasazený na hlavě,

zpod něho oči vyhlížely

před sebe v tupé únavě,

a v černých vlasech první sníh

probělával mu na skráních.

Šel pařížskými ulicemi,

trup dlouhý nakloněný k zemi,

netečný k města hlomozu,

k hřmotu všech možných povozů

a k lidstva černé záplavě,

jež po chodnících bez oddechu

v horečném řítilo se spěchu

ku práci své a zábavě;

a jeho hnědá silhueta

v svém obnošeném úboru

s prostředím okolního světa

vpřed šinula se v rozporu

jak tomuto dni jarnímu

v tvář vržený list podzimu.

Kdo byl? Čím byl? A které místo

vznik dalo tomu člověku?

Byl cizincem, to bylo jisto.

Co do původu, do věku

těžko se pravda uhádne

z té tváře žluté, záhadné.

Kam kráčel? Kam se zahleděl?

Snad ani sám to nevěděl.

Smysl, jenž vnější svět by vnímal,

v bytosti neznámého dřímal,

ba zdálo se, že mrtvý je,

z obklopujícího jej ruchu

když náhle dolehl mu k sluchu

hlas udivený: „Setbie!“

Muž mladý, dlouhovlasý zručným

pohybem skočil z tramwaye,

razil si cestu davem hlučným

ve vzduchu rukou mávaje

a na znamení přivítání

Setbia sevřel silnou dlaní.

I kdyby jiné nesvědčily

již znaky o původu té

osoby, každý po košili

černé, u krku sepnuté,

na prvý pohled poznat musí,

že zde ten syn je sněžné Rusi.

Nikolaj Lvovič – takto jménem

se nazýval – co starý známý

slov ve přívalu ukvapeném

zasypal druha otázkami.

„Kde pak jsi vězel? Toť se ví,

přicházíš asi z Ženevy.

Co dělá tam kruh přátel drahý

a naše touhy, cíle, snahy?“

Setbius odpovědi sporé

měl na četné ty dotazy,

než minulosti v duši choré

pod představ známých nárazy

se vynořily obrazy,

slyšel zas píseň msty a vzdoru

v tisícihlasém pěnou sboru,

jež jako láva v žhnoucím varu

pod zemí hřměla hrozbou zmaru.

Vztýčenou sklonil zase hlavu.

Hlubokým vzdechem agonie

bojovnou přehlušila vřavu

mu v srdci tichá melodie:

Všecko, co jsme kdys milovali,

pro co jsme žili, bojovali,

roztálo jako jarní sníh.

V posledních slunce paprscích

dnu sláva k sklonu chýlila se

nad lidskou snahou ubohou.

Obrysy domů v bledém jase

splývaly s šedou oblohou.

Přátelé oba zavěšeni

a tiše rozmlouvajíce

hlučícím davem unaveni

v tiché se dali ulice,

ze skvělé velkoměstské třídy

se podle starých činžáků

v kraj brali práce, snů a bídy

v nastávajícím soumraku.

U nízkých vrat se zastavili

ponuré zděné budovy,

po úzkých schodech vystoupili

v poschodí šesté v podkroví,

na černé dveře zaklepali

a vešli v chudý pokoj malý.

Nikolaj Lvovič po místnosti

přešel, všem ruce podal kolem,

představil druha společnosti

za dlouhým rozsazené stolem,

a po nedbalém pozdravě

pokračováno v zábavě.

Vzduch jizby mraky prostoupený

byl dýmu tabákového,

dvě mladé plavovlasé ženy,

však bez půvabu ženského

oděné v laciný šat prostý,

své čajem uctívaly hosty.

Chléb jen se lámal k zákusku

a mluvilo se po rusku

o politických poměrech,

o mladých srdcí záměrech

k svobodě v lásce mystické,

o smrti, životě a bohu

se vedly v těžkopádném slohu

úvahy metafysické,

jimiž v slov bujné orgii

se prosté duše opíjí.

Sám k sobě v tichém zadumání

Setbius prones’ trpkou větu:

„Život je bohat na zklamání,

člověk by s bohem dát měl světu,

než dojde věku Kristova

a iluse své pochová.“

Nikolaj Lvovič, který seděl

u něho hned, mu odpověděl:

„Nic hloupějšího, příteli,

než na smrt čekat v posteli.

Když život naši bytost zdrtí,

je nutno směle vstříc jít smrti

v úloze osvoboditele

za svatou věc a za přátele

a klesnouti co hrdina,

jehož svět vděčně vzpomíná.“

Setbius neodvětil. Znova

mu táhla duší ona slova

s nápěvem tónů tesklivých:

Všecko, co jsme kdys milovali,

pro co jsme žili, bojovali,

roztálo jako jarní sníh.

Návštěvu svou až po půlnoci

přátelé oba skončili.

Na křižovatce pozdní chodci

se stiskem ruky loučili.

„Doprovodím tě. Nebezpečný

je tento okres.“ „Jsem ti vděčný,

však víš, jsem zvyklý chodit sám

a svoji cestu dobře znám.“

„Tož na shledanou zítra! Jistě!

Na témže jako dneska místě!“

Temnoty noční zvětšovaly

pustotu vnějších bulvárů,

oblohu černou prolínaly

jak dalekých zář požárů

odlesky světel tisíci

tříd, náměstí a ulicí.

V závratné městská dráha výši

pilířů masou podepřená

jak netvor z pohádkových říší

se vznášela. A osvětlená

vzdálená okna z uličky

se kmitala jak bludičky.

Pod nohou sloupu v klubku hadrů

postava lidská dřímala.

Maličké děcko tisknouc k ňadru

ženština jakás číhala

s osudným klidem přízraku

na kroky nočních tuláků.

Bez chvění srdce dále v tmách

Setbius kráčel v myšlenkách.

Vzpomínal trochu na přítele.

A černé stíny podezřelé

se za ním tiše plížily

a pomalu se blížily.

Jak je víc život zajímavý

než mohou tušit snílků hlavy!

Ne za chiméry doby příští,

za radost přítomného dne

se na světovém zápasišti

svádějí bitvy rozhodné.

Člověk jak koráb na skalině

ztroskotá. Ptáš se po příčině?

Náhle se ze tmy vynořily

vychrtlé, lačné postavy.

„Sem, je-li ti tvůj život milý,

s penězi!“ vzkřik’ člen výpravy,

a Setbia dvě dravčí ruce

za prsa uchopily prudce.

Setbius nemarnil čas tlachem,

udeřil pěstí do tváří

životů lidských lichváři.

Však tu již nože rychlým vzmachem

se kmitly, již se zapotácel

přepadený, sloup ohnivý

mu vzplanul před zrakem a skácel

se těžce k zemi neživý.

Za drahocenným v honbě kovem

prohledali ho, zakleli

nad špatným, bezútěšným lovem

a v temnu nočním zmizeli.

Pod mostem chladla mrtvola.

Noc tichá jen kol do kola.

Podezřelými končinami

dva v nebezpečném úkole

strážníci jeli na kole.

Lid nazývá je vlašťovkami.