SETKANÁ

Jako list rostliny bujné, toužící k slunci,

klaním se života záři.

Přede mnou, pode mnou slavně

valí se nezkrotný život

podoben prouděním mořským, hřejícím zemi,

spatřuji bludiště tváří, rušných vln rozmarné tvary,

slyším šum radosti, pláče příboje pestrého moře

volat v své bdění...

Jedna tvář, maska, z níž září macešky očí,

ubledlé pleti, v níž vepsán neblahý osud,

míjí mne zakřikle němě, s ústy, jež semknuty v křeči,

jako by bály se vyřknout předrahé jméno.

Nebohá dívenko v červnu zrající Evy,

s úsměvem trpkým, jenž střeží na dně svém pláče,

podobné tajemným zřídlům v podsvětí zemském,

která jen citlivý proutek hledačů zdroje

dovede zjistit,

ovlhlou ruku tvou cítím dřímat v své dlani,

život se roní to z těla zmalátnělého

pod tíží osudu zlého

na pouti za skvoucím cílem, o kterém sníváš

v sváteční dny své:

v umění najíti smysl vyššího žití,

výraz své duše!

V golfovém proudu, jenž tančí závratně po zeměkouli,

vidím, jak tvář na mne zírá

s žádostí o něžná slova,

o pochopení,

o vlídný pokyn mé ruky,

poutnice bludná,

v životů bezměrném moři,

krůpěji světlá,

v dál mizející

v skonu –

Jako list rostliny bujné, dychtící k slunci,

obrácen k životu – bohu,

vyrůstám na žírném břehu

lidského moře,

chřestím svým palmovým vrškem

pozdravy divadlu tváří,

na bouři jásotů, nářků

odpověď šumím,

na tvůj též tázavý pohled,

jejž zhléd’ jsem skulinou věčna,

pokorná vlno,

života pasátem hnaná, dujícím od točny k točně

podle mých břehů...