SETKÁNÍ NA HŘBITOVĚ.

Tam, kde vše spí, sny, touhy, naděje a hříchy,

kde s lidských srdcí padá maska marné pýchy,

a život umlká, jak smrti by se bál,

kde není snu, jejž nicoty dech neovál,

v tom mrtvých království, kam pláč svůj zoufalý

a tajemství svých snů a žalů nesou živí,

my jsme se kdysi setkali.

Ve velkém tichu tom, jímž mluví k sobě duše,

my pozdravili jsme se uctivě a suše

a rozpačitě do očí si pohlédli,

pak hovor planý na okamžik zapředli,

jak báli bychom se snů, očí a rtů svých,

a zmlkli zas, když zdálo se, že vše jsme řekli

v těch lichých slovech banálních.

A chvíli tak jsme mlčky proti sobě stáli,

jak vzájemně bychom si cosi ukrývali

a masku konvence si vzali za svůj štít

v tom ovzduší tak plném sentimentalit,

daleko od předsudků světa, od lidí,

ve vlahém jitru, v záři slunce, které svítí

i těm, kdo ho již nevidí.

Pak jako pÓly dva, jež nekonečno dělí,

různými směry jsme se tiše rozcházeli,

vy stejně klidný, a já v duši zraněná,

že srdce naše zůstala si zavřena,

jak hroby, které nevydají tajemství

těch bojů života, snů, zklamání a bolů,

jež v temné hloubi jejich tkví.

A na rtech mých tak divná otázka se chvěla,

již pronést nemohla má ústa oněmělá:

zda kdybych odešla tam, kde je všech nás cíl,

u hrobu mého byste se též zastavil

a zamyslil se nad ním chvíli v samotě,

či kolem něho šel tak lhostejně a chladně,

jak jdete kol mne v životě?