SETKÁNÍ NA PLESU. (II.)

Nic a všecko! – Moje paní, co tu chceme rozeznávat,

jeden přijímati může, druhý musí všecko dávat.

Ach, to sen byl mého mládí, sněhy minula je zavát.

Minula? – Proč? Sejdeme se třeba jak dnes po letech,

cítíme, jak ňadry táhne starý, harmonický vzdech.

Všecko se zas žhavě třese na květech i poupatech!

Stará píseň pět zvoní. – Lásky? – Říci bych se děsil.

Přízně milé? – Raděj skráň bych v odříkání tiše svěsil.

Tak to bývá, ty jdeš k žatvě – jak je možná, kde jsi nesil?