SETKÁNÍ NA PLESU. (IV.)

Bývaly to zlaté časy – lze již přiznati se k tomu,

když mi přáno chodívati v sady u vašeho domu.

Máte pravdu. – Tenkrát šlo to – nevadilo pranikomu.

Nejen přes práh domu, paní, též i přes práh budoiru,

v letním slunci kterak jsme se tulili tam, ptáci v páru.

Máte dobrou pamět, pane – Správně, měl jsem vždy víc žáru.

Více žáru? – – Divíte se? Vždyť snad přece nejste vdovou.

Ne, to víte... Tedy soudím, nostalgií pláte novou.

Nostalgií? Zhrdáte již nevěstu hrát mramorovou?

Zdá se vám? – Snad také možná. V žití všedním, neúprosném

často duši žízeň schvátí jako po polibku rosném.

Nedivte se, nemá pták dost na zrníčku jednom prosném.