Setkání s horníky.

Jsem též dělník bledý,

zvůle pánova,

jež mne naposledy

mošnou oková – –

ale vlastní žaly

rozprchnou se v nic,

zřím-li mžik jen malý

v bědnou vaši líc.

V ní je kletba němá,

hrozná, vyryta

tomu, jenž cit nemá,

a svá koryta

z krůpějí si potu

vašeho plní.

Takovou nést slotu –

krev jak se vlní!

Jsem též dělník bledý,

otrok jako vy.

Skončí naposledy

naše okovy:

pensí mošna bude

k stáru družkou mou –

z vás pak mnohý zbude

v šachtě, smrtí zlou.

Leč – proč píseň moje

tak tesklivě zní?

Nemáme-li zdroje

síly, nadšení?

Zmalátněly ruce

naše v umdlení?

V zápas! – Jsme-li v muce –

co je k ztracení?