setkání s janem nerudou

můj starý mistr, z našich nejmilejší,

prostý a věrný dělník z gruntu zdejší,

trpkého vína dech a tmavorudý svit,

svou mateřštinu zpíval chlapsky přímý,

svou dobu sevřel kovovými rýmy,

on říkal ještě: národ, já už dím jen: lid.

vlasatý chlapec v maloměstské praze,

enfant terrible lokající saze,

hledíval za šedivou hlavou střapatou,

když kráčel davem, opřen o posluhu,

ten osamělý oráč našich luhů,

monument živý, básník s věčnou láskou svou.

je tomu dávno; zestárnul jsem také,

prožil jsem, prosnil věci všelijaké,

jen věrnost lidu svému jsem si zachoval.

ty idylické maloměstské doby

rozvály vichry nadšení a zloby,

strašlivý vleklý zápas krví lomcoval.

o pospolitost lahodnou a věrnou,

o cestu lidstva volnou, jednosměrnou

za chlebem, blahem, krásou pro všecky –

o to se rveme se žraločí třídou,

jež křičí: národ! střetne-li se s bídou,

anebo kuje nový zločin sobecký.

je všude táž, kde nevyhladili ji.

je věčnou smyčkou na shrbené šíji,

je kulometnou letkou nad prací a snem.

volá-li národ, o podnož jí běží,

volá-li volnost, na svých žocích leží,

hle, proč my rudý prapor vztyčujem.

v něm národů všech kladný podíl vane,

v něm národů všech oběť krve plane,

a dělné ruce nesou pracovitý klid.

můj starý mistře, trpká číši vína,

dnes potřebuje naše domovina

ne volat národ: s lidem sjednotiti lid.