SETKÁNÍ

Proč ke mně blížíš se jak zmámený?

Což nechápeš? Já upír jsem!

Chceš, abych ssál tvé krve plameny?

– Jak achat tmavý je můj zrak...

Zlé znamení to, víš?

Jdi dále, cizinče!

Jsem démon! Nevěříš?

V lod’ moji nesedej!

Šílenství, její kapitán,

Ji v brzku vžene v úskalí,

A až se obzor zakalí

V zlověstný nach,

Ji roztříští a rozláme

V dalekých končinách.

Nevcházej pod můj krov!

Tam černokněžník osleplý

Své jedy vaří kloktavé

Z bylin, jež sbírá v Smrti údolí...

Ten přivítá tě úlisně

A dá ti pít –

A klidně bude chechtat se,

Až budeš mřít...

Před oltáře mé neklekej!

Já nejsem sakristan,

Jenž svíce zžehá ke mši z rána.

Můj oltář pokálen

Je vínem orgií,

K mši černé jsou tu jen

Ty zlomky hostií...

V mé lože nelehej!

Chceš objat bílou nevěstu

A vssát se v její chvějící se ret?

Jsem ďábla maitressa,

Mě líbal Bahomath,

Já venerický jed

Do dvorů vnáším králů zbabělých...

Rty moje nelíbej!

Toť rudý květ, jenž usmrcuje...

– Že upír jsi? Nuž vrhni se hned

Na tělo mé a ssaj mě, ssaj!

Že šílený jsi kapitán?

Nuž sedni v loď mou vesele,

Hodíme sobě v kostky, brachu!

Že’s adept tajných, kletých věd?

Nuž zavdej sobě z číše opálové,

Pij se mnou tmavé víno smrti!

Že sakristan jsi černých mší?

Rozžehni svíce na mém oltáři,

Ať do tmy pusté děsem zazáří!

A pak-li z těch jsi též,

Jimž žehná Bahomath,

Mou bytost v kořisť schvať,

Pekelnou rozkoší

Ať v květu posledním a jediném

Kaktusy horkých vášní vyrazí!