Setkání.

Spěl Ahasver, ten proklatý Žid starý,

na pouti své, jež nikde nemá stání,

jak bílým mořem – krajem plným sněhu,

a chladný Sever ryl mu spáry v ňádra.

Bos pádil dále – větrem poletoval

vlas jeho bílý, protkávaný sněhem,

a zcuchaný vous jeho visel dolů

jak staré bodláčí... A s jeho pláště

již pouhé cáry zbyly; v nich on marně

své oudy skrýval, ohlodané mrazem.

Teď stanul vzdorně, do sněhu ryl hnáty

a čekal mlčky, hryze siné rety,

až krví pukaly. Ji s mokrým sněhem

z úst vyplivnuv, ku nebi nesl zraky.

Chtěl k němu vztáhnout také svoji ruku,

zda k modlitbě či ve strašlivé zlobě,

sám nevěda... však v její žilách cítil

teď rázem jakés těžké, hrozné ledno,

a zvolna ona zase dolů klesla.

„Jsem znaven...“ šeptal, zavřel oči obě

a hledal spánek, ten však nepřichází,

ač hlava jeho jest jak balvan těžká,

a víčko oka zavírá se v mdlobě.

V tom slyší hlasy: po sněhové pláni

v dál píseň vála, sama bolest pouhá,

jak nářek toho, který skonávaje,

přec rukou zoufalou se žití chytá.

Tu Ahasver, svou velkou lebku zvednuv,

do dálky patřil. Divný zjev tam viděl:

Na lemu obzoru tam průvod kráčel,

to celé byly rodiny a rody:

zde otec nesl polonahé dítě,

jež tuhnouc mrazem k jeho chladné hrudi

se marně tulilo. Tam bledá matka

prs děcku sporý nabízela. Pilo

tu vláhu života, a nevědělo posud,

co světa bída: hlad a mráz a naho.

Dál dívka šla a v ruce knihu nesla

a zlatý kalich, snad by z něho pila

své vlastní slzy. Ty však padajíce

jí s modrých očí, věsily se v roucho

jak drobné démanty. Dál stařec kráčel

o rámě vnuka opřený, a za ním

se zvolna vlekla stará jeho žena.

Z nich každý kvílel. Kolem do daleka

se nesl nářek jich, však nepohnutě

se pnulo nebe nad nimi jak příkrov.

A z poutníků kdo v dáli opozdil se,

neb klesl v sníh, již ležet zůstal každý,

a sníh byl jeho rubášem i hrobem.

I zvolal Žid: „Čí žal se mému rouhá,

kdo vedle mne cos o bolu smí říci?

Ó kdo jste vy, vy chlácholené děti

té jalové a vyhýčkané doby,

jež slzy cedíte do svého hlasu

a nářkem hrůzným plníte svět šírý?

Či nevíte, kdo já jsem, otec bolu

a kletby syn? Kdy bolest má se vzbudí,

že porve všecky ňader mojich žíly,

a marně hledá hrobu svého kámen?

Já z domova jsem prchnul, do daleka

mne štvala bolest. Přes moře jsem kráčel,

však hlubší moře byla bolest moje.

Přes poušť jsem bral se, ale muka moje

jsou parnější a žhavější než ona.

Já k severu jsem vniknul, žaly moje

však severu jsou mraznější. Můj nářek

lvů hromné řevy, rachot hromů, moří

a lavin přehlušil... Teď v pláči hledám

své vlasti práh, bych snad v ní hlavu složil

a zemřel. Vlasť má – kde jest, kde jest ona?“

A děli poutníci, a nářek jejich

byl mocnější než nářek Ahasverův:

„I my jsme tací... ve vlasti ni hrobu

nám nepřáno... my vyhnanci jsme bídní,

od prahů její štváni. Liška skalní

a divý šakal, každý své má doupě,

i sup a havran do hnízda se tulí...“

„A kdo jste vy?“ tak Ahasver se tázal.

„Tisíce let již světem bloudím stále,

a paměť má, jež neumírá nikdy,

však chvíli každou pro vždy v hruď mi vryje,

k tak velké bídě němá jesti posud.

Ó rcete, jaký zločin velký tíží

vám bedra vaše? Kdo že jste, ó rcete,

co hřích je váš?“ Děl stařec hlasem chvějným:

„Co hříchem jest, se tážeš? To-li také,

že vzývali jsme Boha Hospodina

dle vlastní vůle nejčistějším srdcem,

mír lidstvu, bratřím skýtajíce lásku?

My nevraždili – to-li hříchem jesti?

My neloupili – to-li naší vinou?

My nejařmili – to-li trestu žádá?

Co jiný meč, my brousili jsme pluhy,

co jiný pouta kul, my knihy psali,

co jiný kletby – bájili jsme písně.

Však surový a závistivý soupeř,

zde bratr vlastní, onde barbar líný

nás přepadl a znectiv naše prahy

nám porobu a svoje bohy kázal.

Tak nízkými, jak on, jsme býti měli,

neb hřích a hnus vždy nenávidí světla,

a k sobě, ve prach strhnout je si přejí.

Jak suché listí, divým vichrem štvané,

my spěcháme v svůj konec... hlad a sever

nám ňádra sžírá... lítost minulosti

a bázeň budoucna...“ Tu zněměl stařec,

a jenom štkání zase slyšet bylo.

To štkání vzhůru, ku obloze spělo,

však bez soustrasti hustá, těžká mlha

zas dolů, zpátky v jeho ňádra rodná

je tlačila.... Tu chvějícími rety,

děl Ahasver: „Jsem cele bídný také,

však pouze sám, a vás tu na tisíce.

Ký národ celý štvou to jak zvěř divou?“

Děl šedý stařec zmírajícím hlasem:

„Jsme Slované... Já Český Bratr prchám

od popraviště popravených druhů,

od násilí a tisíceré hrůzy.

Tam Polák bídný pode bičem vlastních

se svíjev bratří, vyhnanství si zvolil

než šibenici, pranýř nebo Šibíř.

Tam Srb a Bulhar před divochem podlým

od moren prchá, spálenišť a ssutin

se znectěnými ženami a dětmi...“

„Ó dosti; dosti...“ šedivý Žid úpěl,

„toť víc než snese ucho ducha... nad tím

sám posluchač by sšílel... dále, dále!“

A nečekaje více odpovědi,

dál pádil zase mořem sněhu plným,

až s hustou bílou mlhou splynul v jedno.