SETKÁNÍ.

Cesta strmá prostřed lesa.

Kraj mně od let známý již.

Cesta strmá prostřed lesa,

po stráních hor mlha klesá

do údolí níž.

Ano! Zde to asi bylo.

Kmenem balvan objatý.

Ano: zde to asi bylo,

nic se podnes nezměnilo,

jenom já a ty!

Zapomenu na to stěží.

Dlouhý pohled očí tvých.

Vyvrácený smrk kde leží,

zaslechl jsem se rtů svěží

mladosti tvé smích.

Kolem hory rozvlněny.

Nad hlavou les náhle stich.

Všechno tvoje kouzlo ženy,

tance krok, vlas rozpuštěný

nad propastí smích!

Připadlo mně, jak bys byla

z dálky šla mi vstříc.

Pro mne všechno opustila

a pojednou zatajila,

cos’ mi měla říc.

Vzpomínat mi na to bědno.

I ten sen jsem pochoval

o dvou duších, slitých v jedno,

kráčících kams v nedohledno

ruku v ruce v dál...

Teď já tobě vstříc chci jíti.

Potkat přál bych si tě rád.

Do náručí tebe vzíti,

nikdy víc tě nepustiti

a tě milovat!

A pak se mnou v kraj ten známý

jak bys strmým lesem šla.

Celý život šeptala mi,

co jsi mi tam nad skalami

říci nesměla!

Naslouchám tu v němé bázni.

Nad mou hlavou les mi stich’.

Naslouchám tu v němé bázni,

zda mi ještě jednou zazní

ze skal dívčí smích...