SETKÁNÍ

Na černé řece pod lipami

síň vítězná mne zvábila –

děl civí na mne zmlklé tlamy,

musejní krotká idyla.

Cár praporů tu se zdi visí

jak trofej kdysi dobytá,

a mezi nimi mdlými rysy

též černozlatá prosvítá...

Tak spatřit, co kdys těla žalo,

jítřivou mysl zneklidní,

čím zbůhdarma se nadělalo

sto tisíc mrtvol za tři dni.

Hle, pod patinou bronz se leskne,

protáhlá zmije, dravá věc,

a pro vzpomínky trochu teskné

čtu na ní nápis: „Königgrätz“.

Aj, my se známe! Na kolese

prsť otčiny mé ještě tkví,

řev toho jícnu slyším v děse,

jak ryčně zněl mou zemí lví.

A v hlubé díře jeho chřtánu

smrt sedí marně toužící

po živých těl zas novém lánu

a po signále polnicí.

Bronzové zvíře krvelačné,

jak zkrotlé stojíš uboze

bez glorioly dýmů mračné,

jež chuchvalí se k obloze!

Tvá invalidnost neomládne,

tvé nevzkřísí se plameny,

dnes líp už lidstvo zkázou vládne

nad tebou krčíc rameny.

Však vidím dál: čím dnešek zpýchá,

to zítřek v bok ti přiřadí,

až prosta bude zemská lícha

všech vražd a smrtí nářadí.

I despotická zvůle zhyne,

jež trůní v síni vítězné,

a člověk s lidstvím v jedno splyne

a sebe přece nalezne.