Setkání.

Na nábřeží sešli jsme se,

to večerem srpnovým,

kdy světlo lamp matně se třese

povadlým stromovím.

Tam s Vítské již kathedrály

se stíny níž skláněly,

v tmě parníky v řece stály,

sloup jisker házely.

A my jsme zas po dlouhých rocích

se sešli, ó jaký div!

Zas krásná a štíhlá tak v bocích

se zdála mi jako dřív!

Jí tepny se nezachvěly

na skráních jak v dávný čas,

i ruce vstříc lhostejně spěly,

i altový nechvěl se hlas.

Spíš hleděla jako matka

s tou láskou, v níž úsměv i žal, –

zda možno to, ústa ta sladká,

že kdys jsem tak miloval?

A vlasy ty popelavé,

jež do čela šlehaly,

ty ruce tak silné a zdravé,

že spát mi kdys nedaly?

Teď šli jsme tak zdvořile, klidně

kol rány zcelené,

jak staří jdou přátelé vlídně,

když bouř se již přežene.

Čas pláčů a proseb a hněvů

a vášnivých záchvatů,

ten přešel již bez úsměvu, –

– teď nebyl čas k návratu!

My v dávné jsme zřeli teď časy

a mluvili o touhách zlých,

jak vojáci šedovlasí

o bitvách ztracených.