SETKÁNÍ.

Z pod stínu tamaryšků

slyším tu píseň se chvět;

má slunečnou, polední výšku,

má hloubku jak moře, šíři jak svět,

a přec není to než pouhý, ohebný rákos,

jímž tryská ten vzmach a ten vznět.

Teď vidím i toho, jenž hraje.

Jak skvělý je, svěží a čist!

Žeh mládí, jas věčného máje

mu z úsměvu, z očí lze číst.

Je nah, a jak vznese píšťalu k ústům, tančí

květ za květem, za listem list.

Divná, zneklidňující písni!

Zveš k stesku, v rozkoš i k hrám.

Zníš veselím, touhou i tísní.

Znáš krve smutek i plam.

Ó ty, z pod jehož prstů se rodíš, ty nejsi člověk,

ne člověk – ty Život jsi sám!

Dím: „Tys tedy bytí i změna,

vznikání, dění a proud.

Tys hrál – a zchladlá a zmdlená

má duše jala se žhnout.

Rci, kterak že z tvých dlaní zpívá oheň,

kde nebyl než popel a troud?

Rci: Oblouzen, uštván a zraněn

jak to, že znovu jsem vstal?

Dnes hloží samé a kámen,

že zítra cesta šla v dál?

Zacloněn smrtí, jak to, že ještě žiji,

že pro radost zraji a žal?“

V své lidské úzkosti trnu,

co že mi řekne, co zvím,

je mi tak hrůzno, jak v temnu

by dýchlo to tajemstvím. –

On však dál trylkuje svou píseň, usmívá se

a neodpovídá.