SETKÁNÍ

Dnes probudil se v nitru (dlouho spal!)

hlas dobrý, tichý

a já se ti zas drsně zpovídal

z mrzácké pýchy.

Poledne v září bylo, jasný den

a čisté nebe,

když toulkou v polích mdlý a rozteskněn

potkal jsem tebe.

Ty’s měla truchlé oči soucitné

a vroucná slova.

I stébla prý se leckdo zachytne

a žije znova.

Jen v něco věřit! V boha, lidi, zem’,

v sebe a práci.

Bez víry těžko býti vítězem.

A člověk ztrácí.

– Mé všechny víry a má vyznání

po větru letí

a zbyl mi jenom hněv a zklamání

a troud a smetí.

Leč tvoje drahé oči znavené

mé srdce hřejí,

že vedle tebe sotva vzpomene

zlých beznadějí.

A ve tvých rukou je tak bezpečné

to srdce chudé,

že necítí žár půdy sopečné

a vášně rudé,

jen ze slunce, vzduchu se raduje,

jak pták si zpívá,

co ve tvých zracích světle tancuje

zář, jež se stmívá.