SETKÁNÍ.

Jaro a podzim sešly se spolu

za svého žití prvněkrát – –

bezděky oba na sebe vzhlédly,

zůstaly na své pouti stát...

Užaslý podzim před krásou jara

bázlivě sklopil oči v dol.

S úsměvem jaro patřilo na něj,

na jeho tichý, velký bol.

Zdálo se vesně, že tuto jeseň

přec jednou cosi zdobilo...

Podzim se zachvěl; chtěl jíti dále –

„Zůstaň!“ – mu jaro pravilo.

„Nemohu zůstat“ – odvětil podzim,

„dalekou ještě cestu mám.“

„Já půjdu s tebou“ – smálo se jaro,

„či snad chceš býti věčně sám?“ –

„Nemůžeš se mnou“ – odpíral podzim,

„vždyť moje cesta je tvůj hrob!“ –

„Dám na něj kvítí“ – smálo se jaro,

„nosím je čerstvé za všech dob!“ –

„Šílené děcko, co jen tě láká

umírat se mnou?“ – podzim děl.

„Oh, mám tě ráda...“ šeptala vesna,

„byla bych tvojí – kdybys chtěl!“– –

„Opusť mne, prchni! Varuji tebe,

zmrazím tvých zpěvů sladký hlas!“ –

„Nelekám já se chladu a chmury –

rozptýlím ti je slunkem zas!“

„Odejdi, pravím, sice v mém smutku

zahyne ruměn líček tvých...“

„Bláhový hochu – jenom je zlíbej! –

hned budeš míti na rtu smích!“

„Chraň svoji mladost – v dnech mého stáří

uvadne darmo její květ!“ –

„Okřeješ u mne zas jako dítě,

obrať jen kroky, vrať se zpět!“

„Ale kam sny tvé, kam tvoje radost

v zoufání mém se podějí?“...

„Nesu ti věnem vše, co jsi ztratil:

lásku i víru s nadějí!...“

„Nuže, sem ruku – tvá ruka hřeje,

s ní se mi věru půjde snáz...“

„Ano, jen doufej! Teď našich srdcí

netkne se zloba ani mráz!“

Jaro a podzim sešly se spolu,

jedna je láska provází,

v červáncích plane nad nimi nebe,

jedno jim slunce vychází...

Jedno jim srdce ve hrudi bije,

jeden je k sobě sloučil svět,

vždycky tak půjdou, v míru a štěstí,

vždycky si budou rozumět!

A jen to jedno oběma šťastným

závidí v posled píseň má:

že Ty, má drahá, Jsi oním jarem,

jesení tou že však jsem já...