SETKÁNÍ

Neznámý, jejž jsem potkal za soumraku,

jenž těžkou zřítelnicí hltáš tmy

a modré chvění vracíš z ticha zraků,

proč náhle jsi mi divně neznámý...

Byls měkkým chodcem stinné silhouetty,

již v jednom dětství zahlédl jsem jít,

když lehkým vanem v šeru Atlantid

stmívala plaše bledozářné květy?

Byls knězem posledním, jenž zpustlý chrám

na mrtvé hvězdě střežil věrně v tmách,

kde z všeho lidstva zbyl jsem s tebou sám,

v posledním šepotání mléčných drah?

Byls jiných světů bohem běloskvoucím

v růžových hájích, ibisi kde hoří

a svaté slunce pijí z horkých moří,

kde tebe ctil jsem v zbožňování vroucím?

Byls básníkem, jejž nesměle jsem čet’,

jenž poznal po smrti svou záři ve mně

a přišel, by mé nitro tajně shléd’,

v zdánlivém těle ze vzdálené země?

Byls chmurou večerů v mém mládí sirém,

kdy těšil jsem se z bezútěšné hudby,

když v těžkých pláních vítr kvílel šírem

a dutě huhlal záhadu mé sudby?

Jsi snem, jenž stále vrací se v mé snění,

a lesů neuzřených ševel měkký,

a mého jsoucna dálné doplnění,

souběžné se mnou hloubkami a věky?

Podivný, náhle známý po jediném

zastřeném gestu dlouze mlčícím,

v němž zhuštěna tvá bytost, v žití jiném

kdy opět potkám se s tvým věčným stínem...