Setkání.

Vidím nádherné ráno

a v zrcadle zmladlou svou tvář.

Slunce zář mne prostupuje,

a já hořím radostnou předtuchou.

Jdu po zelené cestě...

Je bezprašná a vede k výšinám.

Potkávám na ní tebe.

Osud šeptá: „Zastav se,

je to tvůj Druh,

hledaný, očekávaný a jediný!“

Tvůj pohled září

jako to ráno.

Vítá mne...

Do vztažených mých rukou

kladeš své dlaně.

Vyprávím ti o tobě,

jak jsem tě snila,

než mi tě dala skutečnost.

Rozumíš

a nazýváš mne svým Druhem.

Ráno září barvou a jasem,

toneme v jeho kráse.

Jdeme tou zelenou cestou k výšinám

a vyprávíme si zázračné zvěsti.

Slunce zlatí naši stopu –

příroda umlká,

aby nechala vyprávět

naše duše.

Hoříme láskou

a krásou a radostí,

stáváme se pochopením svým

božstvem.

A vracíme se.

Zelená cesta končí,

a naší obuvi dotknul se prach.

Do našeho výmluvného mlčení

zazněl všední hovor,

cizí oči mhouřivě odhadují

náš vztah.

Stýská se nám po prožité chvíli.

Ještě jen okamžik!

Proč zbázlivěl tvůj pohled?

Proč tvá ruka nespočívá již v mojí?

A proč se mi zdá,

že's umlčel nevrlým pohybem

jásavou píseň kosa?

Nám nesvědčí nížiny.

Odejděme se svou láskou

vysoko v nedostupno.

Odejděme bez smutku

a bez výčitek.

Pro nový, lepší život,

pro největší krásu,

pro rozkoš poznání!

Nechci jít v stínu tvého rozumu.

Buď se mnou vždy

jako v to ráno,

kdy jsme se poznali.

Bude s námi slunce a radost

a síla země.

Rukou svou pevně mne stiskni a zadrž.

Jsem tvé štěstí!

Ať již nikdy nevrlým pohybem ruky tvé

nezmlkne jásavá píseň kosa.