SETKÁNÍ

Přivřenými vraty

dívčí úsměv zlatý

na mne zavolal,

když jsem na ulici

ráno stál!

honem, co mám říci

růži volající,

jedno slůvko jen,

než ukáže paty:

Dobrý den!

Ach, ta dívčí zrada!

Jak se radost mladá

celá zarděla,

než mi rychle vrata

zavřela!

Hledím jen, jak chvátá

panenka má zlatá,

jako přikován,

ticho na mne padá

se všech stran –

Motýlku, chceš za ní

o hodině ranní

vletět do oken,

pokoušej ji, sveď ji,

ať jde ven!

Ach, vždyť oknem hledí,

za záclonkou sedí,

udýchala se –

dítě, neví ani

o kráse!

Ale odpoledne

o hodině jedné

stál jsem u vchodu,

chodila děvčátka

pro vodu;

klapla tiše vrátka,

chvilka je to krátká,

ale, jaký strach!

Kdo se rdí a bledne –

oba, ach!

Čistá, nastrojena,

v šatech pod kolena,

tichá jako sen,

šla mi před očima

z chodby ven;

ach, což je mi zima

před očima tvýma,

jsou nám, růže má,

srdce uzamčena

oběma?

Tak ses odvrátila,

když tvá líčka bílá

plála červánkem,

když jsi měla jíti

se džbánkem!

Za střevíček chytí

tebe, moje kvítí,

aspoň úsměv můj,

panenko má milá,

nevzdoruj!

To se tiše smějí

zlatá očka její,

když se potají,

jak fialky z rosy

dívají?

To tak sladce prosí

stud, jejž v líčku nosí

v růžích z opálu,

než pláč rozchvěje ji

pomalu?

To jí zahořela

hvězda prostřed čela,

až jsem tajil dech?

Růže zlatolistá

ve vlasech?

Hvězdičko má čistá,

nehýbej se z místa,

nebo utec, jdi,

jen se ještě celá

rozjasni!