Setkání.

Čas povelel a Zima v bílém kroji

šla v náruč Smrti, Jaro potkalo ji,

a zřely se – ó tajemné té chvíle –

z jich očí luhem tekly proudy bílé.

A Zima s pláčem Jaru dala ruku:

„Mne stihlo slunce střelou svého luku,

hle, umírám, když ty při slunném vzletu

v mých stopách kouzlíš krásu růžných květů.“

A Jaro k Zimě lichotným dí slovem:

„Jdi klidně spat; kdo šedin pod příkrovem

sny modrých fialek si nese k hrobu,

nač touží růže míti pro ozdobu?

Ty na svých ňadrech milou neseš těchou

tu skromnou modroočku libodechou,

leč mně, když pyšné růže k srdci vinu,

jest krváceti trny jich, až zhynu.