SETMĚLO SE. (III.)

Ty drobná bytosti s tím velkým bílým čelem,

teď v poduškách svých vonných klidně spíš...

Já ublížil ti nejvíc v světě celém

a vím: ty přece, přece odpustíš.

Oh, ty to víš... Já mnohou bouři prožil

a hřešil, že až hořko vzpomínat.

Teď už bych rád svou hlavu v klín ti složil

a tiše bych se chtěl ti zpovídat...

a říci ti, jak často jsem se ploužil

jak raněný, jenž ztratil v bitvě štít,

a vysílen jak častokrát jsem toužil

tvé dobré ruce slzou pokropit...

a říci ti, co smutných poblouzení

jak bludiček mi v duši vzplanulo,

a čekat pak, až slovo odpuštění

s tvých sladkých rtů by v duši skanulo...

Tak tiše čekat, čelo nakloněné

a hlavu skrytou ve tvůj měkký klín,

bys neviděla oči zamlžené

lítostí hořkou ze spáchaných vin...

Hleď, v úzkostech já znám se ke svým vinám,

v tvé ruce kladu bludný život svůj...

Po prvé v žití k prosbě ruce spínám:

Můj smutek a mou bídu ulituj...