Setrvej!

Kdo v ňadru cítíš svaté povolání,

v mžik díla chop se, neklaď ruce v klín;

žár neutlum, jenž v duši tvou se sklání,

a závět chrabrých předků uveď v čin.

Byť svět na tebe syčel jako had,

nic nedbej jeho pomluv ani rad –

a setrvej!

Jeť ovšem těžká plavba proti proudu;

ba mnohý pohřbil v něm i život svůj.

Však člověk milovati musí hroudu,

kde zrodil se, ji zvěčnit stůj co stůj!

Byť na jisto předvídals vlastní pád,

ni toho nelituj, ni že jsi mlád –

a setrvej!

Ne vůdcem vždy, kdo první v řadě stojí;

ne králem vždy, kdo nosí korunu:

muž prostý často mění obrat v boji

a hoden s králi sedět na trůnu.

Byť přítel na ruce ti pouta klad,

strp vše, i děsná muka, zimu, hlad –

a setrvej!

Věř slovům pěvce, že již blízka chvíle,

kdy vlastimilů rázných vstane šik,

by pokročili v započatém díle

a předchůdcům svým vzdali dlužný dík.

Byť nezdar stihal tebe odevšad,

tím zvrátiti se, bratře, nedej snad –

a setrvej!