Sevšedněl.

Jak žalno je, jak bývá líto,

druh milý v hrob když odešel!

Než, bolu více v tom je skryto,

když nad mrtvolou ducha zní to:

Ach, sevšedněl! Ach, sevšedněl!

V dnech junáckých z těch očí snivých

jak umělo to zajiskřit,

když hřměl do duší zimomřivých:

I nade vzdorem bouří divých

chcem vítězit, jen vítězit!

Jak kypělo v něm všecko silou,

když vřele ruku druha tisk

a volal: Vlast svou zotročilou

chcem povznést v slávu starobylou

a nezmate nás zlost ni zisk!

Jak ctil ty jeho srdce plamy

i mnohý bludný sofista,

když nad Siona ssutinami

on nadšen slibovával s námi:

Vše pro Krista! Vše pro Krista!

Hle, tak chtěl čeliť všemu světu.

Než, ach, jen krátká řada let

a veta, veta po všem vzletu;

a zničen ráj těch slibných vznětů

jak mrazem květ, jak mrazem květ!

Kam zaryl pluh svých plánů smělých,

tam buď mu hněvný odpor zrost,

buď odvetou snah jeho vřelých

byl smích jen duší sevšednělých

a netečnost a netečnost.

Tak duchem kles. Však z jeho pádu

jej láska mohla zdvihnout zas;

než, zažil nevděk jen a zrádu,

až v duši v mrazivém tom chladu

žár všechen zhas, žár všechen zhas.

Pak sáhla v jeho bolné dumy

i kruté bídy tvrdá pěsť

a ideály klesly v rumy; –

duch zlomen dnes už nerozumí,

co charakter, co muže česť.

Dnes jako na poušť nepřehlednou

v svět zírá jeho svadlá líc

a srdce s resignací bědnou

se shřívá tužbou jenom jednou:

Jen chleba víc! Jen chleba víc!

Ó splačte, bratří, nechte hany,

kdo spatříte kde tento žal.

A Ježíši, ty Světče štvaný,

ať jakékoli nesem rány,

jen tuto vzdal, jen tuto vzdal!

Vždyť bolno je, vždyť bývá líto,

druh milý v hrob když odešel;

než, bolu více v tom je skryto,

když nad mrtvolou ducha zní to:

Ach, sevšedněl! Ach, sevšedněl!