Sexus.

Květem nejsmělejších barev, z nichž rudá nejvýše zpívá,

květem vůně opojivé jako prolitá krev horká,

květem bizarrním jak orchis nejvzácnějšího tvaru

jednou, jen jednou rozkvétá Žena.

Písní nejlstivější a nejupřímnější jak blankyt než bouře přišla,

písní nejžhavější, která ledovým pálí mrazem,

písní hříšnou jak Satan, písní čistou jak děcko,

jednou, jen jednou v naho se vyzpívá Žena.

V tom její počátek. A že přišel muž

a květem tím svého fraku ozdobil knoflíkovou dirku,

aby uvadl, nežli půlnoc je přepadne v divém kankánu –

a že přišel muž, a tu její píseň

falešně si zapískal rety pohrdlivými při černé kávě

a v dýmu cigarety vyfoukl upomínku – v tom její konec.

„Pomsta je u Boha.“ Ne, pomsta je u Ženy vždycky.

Ale pomsta ani u Ženy není, pomsta je u Satana.

Běda! proč zakřikl’s Ženu, když jedinkrát zpívala lidsky.

Běda! ta tvoje vítězství, běda! tvoje jsou hrana.

Nejlepší dílo Boha, tvá duše, sourodá Bohu,

nejdelikátnější Dílo – o, muži! – tvá Duše, tvá Duše.

Hle! Žena tam vložila nohu, Satan vložil tam nohu,

a tělo tvé nikdy nepatřilo, tvé tělo nepatří Bohu.

A Satan se šklebí a Satan si tleská, jásavý vítěz tleská

tvojí litanii: Žena je svůdná, Žena je hezká,

Žena je nebe, Žena je bůh.

A Satan se šklebí, a Satan si tleská, jásavý vítěz tleská

největšímu vítězství, jehož kdy fanfáry zavřískly světem,

věčnému vítězství, strašnému vítězství – Ženy nad prasetem.