Sežloutlé listí.

Žluté, mroucí listí

má též půvab svůj,

pod nohou jak svistí,

zastená k ní: Stůj!

Z vlhké, zryté země

s ním se snoubí dech.

„Sny své,“ praví ke mně,

„zakotvit zde nech!“

Co teď ze mne dýchá,

v noci, jitra šeř,

přírody je tichá

mroucí duše, věř!

Ve mně písně ptačí,

ve mně cvrčka smích,

stesk, jenž v úkoj stačí

v dobách zoufalých.

Ve mně zašlé Vesny

krása zakletá,

cítíš, svor je těsný,

mládí odlétá!

Tiše k stromu patě

lehá žlutý list,

z bramborové natě,

severák jak hvizd’,

vzlétá motýl pestrý

s lebky ozdobou,

smrt, on ví to, sestry,

vždycky s láskou jsou!

Nuž ať vzletá k nebi,

ba až v tíseň hvězd,

málo zapotřebí

tady k lásce jest!

Trochu pochopení,

trochu soucitu,

hrstka sladkých snění

a píď blankytu!

Trochu svěží rosy

s ptačím trylkem též,

motýla spěch, vosy,

vše tu nalezneš.

Utlumené vzlety,

dumy spjaté snem –

Když brals druhdy květy,

listím za vděk vem!