Sežloutlý květ.

Jak z hluboka oddychla sobě,

když síně své přestoupla práh!

V svých kytic a ve věnců zdobě

si usedla jakoby v snách.

A hlavou jí arie táhly,

a davů ples v uchu jí zněl,

a potlesk tak prudký a náhlý,

a hukot, jak z moře by šel.

Tu zticha se usmála pouze

a v jedné ze starých svých knih

si nalezla v podivné touze

klas trávy a chrpu, šperk lich.

To bylo, ach, ještě tam v dáli,

tam na vsi, když voněla mez,

on utrh’ ji u staré skály,

a za ruku vedli se v les...

Ji zlíbala, jako když stůně,

a v kytice nepad’ jí hled,

ty nádherné neměly vůně,

co měl jí ten sežloutlý květ!