Sfingy.

Ó sfingy mrtvé, tichá dvojice,

já ve větru vás často pozoruji!

Když hučí, lká a hrozí nejvíce,

po jeho stopách před vás připutuji!

Ó vidím vás, jež máte vítati

u vchodu lidí divných divné hlavy,

úsměvem, září jasnou zkvítati,

když vámi spějí v plném jasu slávy!

Když vámi kráčí hejsek nadutý

a člověk boháč, zlatý místo z masa,

a lid, co stojí dole, sehnutý

a zjařmený mu „sláva! sláva!“ jásá – –

ó sfingy, že vás, třeba z kamena,

ten hukot bídný k žití nepřivede,

co chudým chřtánem tady zasténá,

křiklounů davy k zbožňování svede!

Když vámi člověk ten, vždy svobodný,

jak volné ptáče schody pyšně letí –

ač v životě svém ztratil, nehodný,

svůj všechen cit, ba mnohdy lásku dětí –

a vedle vás když jen se otočí

a mihne vězeň, třeba zoufající

a lkající nad činem, otročí –

a lásku v srdci má! – ať dřímající –

Ó sfingy, ty-li zříte rozdíly,

ač opaku jen spravedlnosť žádá,

co kdy jste o tom asi myslily,

co v hlavě vaší lidský život spřádá?

Zda neždáte si rozpadnouť se hned

a sršet střelou kamenou a zničit’,

co v byty jde a z bytů zase zpět,

i ty, co dali vás u schodou vztýčit’?!