SFINX

Nám Samum šlehá písek do očí –

nečekej, že se po nás otočí

vznešená Sfinx.

My brodíme se pískem zmítání –

leč dál má v mrtvém zraku usmání

vznešená Sfinx.

Co jest jí do zápasu našeho?

Vždyť ona není z rodu lidského –

vznešená Sfinx.

Její je poušť a ona vládne v ní,

jen ona zná to pouště tajemství –

vznešená Sfinx.

By nerušil ji nářek prožluklý,

má zahaleny uši do kukly

vznešená Sfinx.

Čím jest jí mravenčí náš shon a ston –

jen když má ona bezpečen svůj trón –

vznešená Sfinx.

Má tělo lví, leč ani nehne se,

má tlapu lví, leč v boj jí nevznese –

vznešená Sfinx.

A na otázky lidstva nehlesne,

když před ní na kolena poklesne –

vznešená Sfinx.

Ó pane, němý, veliteli náš,

snad v zrcadlo se někdy podíváš,

kdo jest ta Sfinx.