SFINX

Veliké slunce do závějí písku splývá,

jak těžká krůpěj krve do obzoru skane,

v rákosí Nilu bílý ibis tiše vstane

a socha Memnonova jako ze sna zpívá.

Kdes v žárné pláni pouště šakal nudou zívá,

den dohasíná v písni mdle již dozpívané,

co nebe myriadou hvězd kol zvolna vzplane –

a sfinx se v neurčitou dáli dívá, dívá – –

Jí úsměv záhadný bez konce v tváři hraje,

jest dcerou Věčnosti a modrých nocí taje,

kde pozdě k ránu se jen zvolna rozednívá.

Jak dítě v její klín by srdce skrýt se chtělo,

jen kdyby doufat, věřit, smát a ptát se smělo –

leč sfinx se dál jen v neurčitou dáli dívá, dívá – – –