SFINX.

Ve žluti písku polozahrabaná tajemná se zjevila

ohromná sfinx,

své drápy lví a křídla orlí v bocích v zemi ukryla,

na byčím těle lidskou hlavu chmurně vztyčila

do věčných proměn temnot v záření –

pozemská Isis, Ezechielovo vidění.

Ztrnulý udivený pohled, zkomolený nos a mrtvá ústa

příznačně nehybného pravýtvoru

utkvěly chladně nevyzpytatelným gestem do prostoru

strašného Poznání a velkých tragedií,

snů pohřbených a těžce rozřešených dramat.

Ohromná sfinx

na prsou pouště necitelná v gigantické rysy vzrůstá,

a mrtvá vlna minulosti pod ní v oslepujícím se slunci svíjí,

uniká, aby kdesi znovu příboj vznesla, přišla klamat

a míjet Věčnost.

Sfinx leží nezměněná, přísná před velikou pyramidou,

v níž Studna Pravdy tají se a faraónův hrob,

a Ona leží záhadná, jak Nekonečnost

když zrakem tvrdé otázky se na svět zadívá.

A nezbadatelné když temné noci přijdou,

Nil stříbrný jak had se ztrácí beze stop

a vrací se v krev proměněn, v krev rozlit pohřbívá

světelný obzor svojích řek.

A leží sfinx, ohromná sfinx

po věky snův a zase nový věk,

kde odpočívá chimaera osudů minulých

a slavně bouřlivá pouť člověkova,

a jenom neuvěřitelná báj a v kámen vrytá slova

a pouště žhavé diorama zbyly z nich,

kde v Nilu šarlatu se obrážejí zříceniny

měst Slunce, oblaky všech mystirií,

kde těkají jak pozdní Proroci uhaslých ohňů stíny,

kde opuštěné krypty na vždy kryjí

jas Osirisův, který vyzařovaly

pro zasvěcence hloubka přírody a klenba posvátné.

V Gisehu leží sfinx

jak ode vždycky: v noci času

soumračné, závratné

ztrácí se její původ, opály

hvězd, perleť luny korunují v nevyzpytatelném jasu

po tisíce let nespočetných její žhavý chlad.

Nestvůrná, symbolická tupě pohlížela,

jak o její se granit moře tříští

již tenkráte, když ještě delty nebylo,

v dávnosti mlčelivá bděla

nad proměnami doby příští,

jak místo vln ji horký písek začal pokrývat,

jak rudé plémě, které velkým problémem

ji sobě stvořilo, se před ní zasnilo

a zmizelo pod země věčným snem.

Sfinx

na vše se dívala

se srdcem zkamenění odevzdaným,

tvář její masku lhostejnosti přijala,

viděla všecko zrakem pískem zasypaným

a znovu odestřeným: mystická města faraónů,

kněží a mrtvých, únavného shonu

po boji, rozkoších a zisku,

viděla Nilu spleeny nachové,

a pod závojem deště, mrakem vzedmutého písku

obrovské sochy bohů sedících jak neporušitelní soudcové

na mlčelivých svojich jezerech,

a jako v neurčitě vybájených snech

nesmírné lesy obelisků,

pilířů, sloupů gigantických se sedmi ozvěnami,

s podivně padajícím šikmým světlem s výše

tajemně dolů,

ohromné chrámů lotosy a pyramidy vzdálené,

Luxor a Karnak spolu

jak zázrak z pohádkové říše

s processím sfing, s bílými terassami,

paláci svítícími zlatem, drahokamy při měsíci,

a nové perspektivy náhle zjevené

zrcadlem slunce východu – sto thebských bran

a Memnonovy sochy právě divně zpívající

a hory rozprostřené v dálku, aby ve svůj věčný stan

ukryly nesčíslné hroby.

Ohromná sfinx

i tam pronikla pátravě upřeným zrakem

v podivuhodné sály vytesané v skály,

do němých sarkofagů,

viděla zrození a umírání doby,

potkala velké hvězdy se soumrakem

tisíciletých Snů, vidění svrchovaných mágů,

postavy emailových očí, rozevřených v noc,

přečetla Knihu mrtvých, znala

bohy i lidi na vždy odešlé i jejich slabosti a moc,

Isidě sestře popatřila v tvář, když kdysi závoj sňala,

a ona kamenná sfinx –

veliký symbol Všeho, její obraz, nepohnutě v poušti stála.

Ohromná sfinx

tak zjevila se hallucinovaná,

zasněná do prázdna, kde putují

a bloudí přízraky podivných žhavostí a gest.

Pod klenbou tajemství a mlčelivých hvězd,

pod clonou oblačnou se ztajují

vidiny ony úžasné do soumračného rána,

do tůní poledních a nocí přeludných:

Farao všemocný se do Théb ubírá

obklopen princi, veleknězi, zahalen

kadidlem, unavený pohled upírá

s opovržením k davu, který užaslý a tich

na horkých pláních čeká. Průvod zajatých

řetězem kráčí za ním.

A tentýž farao jak v odvážlivý sen

jde proměněn

do sloupoví svých komnat k paním

zjemnělé, nové krásy do opojných vůní

a záchvatův a tónů, slavných variací

a rozkoší, v nichž Věčnost lživě trůní.

A tentýž farao zří do Neznáma bez hranic,

pije svůj život jako slunce tmu a kráčí smrti vstříc,

v tmu velké pyramidy na věky se ztrácí.

Nubická žena v závoj rudý zahalena,

na krku amulet,

jak kněžka mystérií Mylittiných

po poušti kráčí, modrá brána otevřená

zjevuje dálný zákon světů jiných,

a chvějící se lotos Nilu kdesi uzavírá svět.

Genius dobra jako eféb mladý

nad hrůzu zítřků jasný tyčí zjev,

Genius zla se pyšně v propast vrhá,

a obzor rudě pochodněmi plane, tmí se v krev.

Při pozdních růžích režné roucho trhá

šílenec krásný, na poušť odchází,

k oltáři sebezapření ho všady

tisíce zasvěcenců utopie provází.

Tam trčí Prorok, kráčí Spasitelé

v nejvyšším zasvěcení,

tam do pohromy zkázy žene směle

vír života ty, kteří věřili, že odpuštění

a smír je víc než věčné zapomenutí.

Ohromná sfinx

v tom strašném k všemu pozemskému přilnutí,

v tom odmítnutí všeho studeností kamennou

a přitažlivou visí plamennou

hledí jak váhající, pro vše rozhodnuta –

otázka bez odpovědi, odpovědi bez otázky,

arkanum jsoucnosti, dotčena vším a ničím nedotknuta,

truchlivý symbol života, typ jeho masky,

bolestně tkví v své poušti, k severu se dívá

soumračnem tvrdé pochybnosti v střízlivý náš věk,

nad pravdy nevyzpytné prohlubni a srdce vášní

se stínem neúprosné zkázy splývá

v nejhlubší tajnost zkamenělých myšlenek.

A tisícové roků táhnou strašní

v naprosté unikání nenávratné,

vteřina vteřinu svým právem Pomíjejícnosti škrtí,

a sfinx jen leda pevněji v zem drápy zatne,

hlouběji zasněna,

a němě odhadne, že v nekonečném žití víření

ohnivým deštěm se sfér do sfér duší semena

padají v bezvědomé inkarnaci ve chvění

Rozkoše, Lásky, Bolesti a Smrti

v pozemské divné vězení.

Ohromná sfinx

jak nevědoucí a vševědoucí

hádanka všeho – stín svůj rozpíná

jak věčné mračno v celém světě nade vším,

co končí i co začíná,

a všecko doprovází prázdným zrakem svým

ohromná Sfinx.