Sfinx.

Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly,

kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný

let myšlenek mých bloudil světem, dálí,

sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany

upíral zrak a jako panorama

pohaslé věky kol mé duše táhly.

Ó pohled nádherný a neobsáhlý!...

U skály věčnosti tvář jedna známá,

myšlenka jedna do mysli se vryla –

mně kyne pouští peruť její bílá,

mne láká, hrozí, v svůj vír uchvacuje,

jak tisíc bouří nebem, zemí duje

a blesky v cestu sype květy zlaté...

Jdu za ní prostorem –! Mdlou hlavu svoji

do rukou kladu, sním... Ó tužby svaté!

Proč píseň má se odtrhnouti bojí

s vás nepaměti háv? – To v máji bylo.

Ve stříbře vod se nebe zrcadlilo

smaragdem lučin, hájů ztmělým šerem,

a pablesk zlatý rděl se nad večerem.

My spolu šli, nám jarní úsměv házel

květ pod nohy a smích tvůj doprovázel

ozvěnu kroků, stříbrný a hlasný.

Tak bylas krásná! Celý svět byl krásný!

Vlas tmavý vroubil bělostné ti čelo,

kol ramen vlál a líbal tvoje paty,

zrak zvlhlý planul, na tvém rtu se chvělo

to štěstí nezměrné. Já kouzlem jatý

jsem líbal čelo, ret i ňadra, líce –

tys smála se, tak rdící se a milá,

tys klesla v náruč mou – snů mojich víla!

Tys smála se – já neusmál se více!

Ó vidím posud duše mojí zrakem

ten úval čarovný! Zas jako ptákem

má vzpomínka tam v spěchu usedla si!

Vše jako tehdá dechem snilo krásy,

červenka píseň právě začínala,

kol říčky šeré olšin řada stála

a nad proudem to teskně zašumělo –

ó víš, jak tehdá tajemně se chvělo

nám srdce oběma, když v mráčků roji

vyplynul měsíc, zlatem kropil háje,

ve vlnách koupal bledou záři svoji

a vzduchem zachvěl povzdech od šalmaje!

A přec to byla píseň děsná, divá,

jež laury strhala s Tassova čela,

jíž zarděla se Francesky líc snivá

a zlatá Elsy kadeř zahořela –

ta píseň velká, nádherná a skvoucí,

jež dýše květem, s nebem snoubí zemi,

sní v modru hor a šepce haluzemi,

a v hvězdy tká své písmo nehynoucí!

Když bakchantek sbor divoký a zpilý

své bujné reje vodí při měsíci,

tu ona v stínu Venuše se chýlí

nad křišťál vod, nad lesy, kraje spící,

plá v záři rosy, v šeptu listů, snětí,

a Nymfu láká Fauna do objetí!

Ji spatřil jsem, když barbarů se zvedl

křik vítězný nad Akropolí, Římem,

v nevěstek davu její šat plál dýmem,

tančící nohou nad ssutiny sedl!

S frygickou čapkou, s luzným smíchem v tváři

zjev její nahý šerem věků září,

v palácích králů svoje kroky staví,

své orgie v doupatech luzy slaví,

vždy věčně svůdna, plna chtíče, vnady –

jak vichr divý bouří moři, stepí,

svět, vesmír v hymnus mění velkolepý

a smetá trůny, depce barikády!

Ó věčně hřmící, nenasytná – kletá!

Čím tys mi byla v rose mého léta,

když houpal jsem to dítě na kolenou

a hrál si s vlnou vlasů, líbal rety,

na skráně sypal bílé hlohů květy

a šílen zašeptal: „Buď mojí ženou!...“

Nad námi noc svůj hvězdný závoj tkala

paprsků sítí, průhlednou a snící.

Hrdličky píseň nad lesy se smála,

s větvemi hrál si větřík laškující

a perly rosné do klína ti snášel.

List každý chvěl se, pták si družku našel,

tys o mé rámě hlavu podepřela

znavena štěstím, ke mně lnoucí celá,

ty rozkošná, ty snů mých holubice!

Tys smála se – já neusmál se více!...

Noc lehla u mých nohou. Hvězdy spaly,

kol bylo pusto. – Teskný, zadumaný

let myšlenek mých bloudil světem, dálí,

sám kráčel propastmi, sám v hvězdné strany

upíral zrak a jako ponorama

pohaslé věky kol mé duše táhly.

Ó pohled nádherný a neobsáhlý!...

Na poušti bezměrné sfinx divá, známá –

lví hřívou třásla, žárem plály zraky,

smích ostrý, drsný z hrdla rval se, sípěl,

řval hlasem hromů, zrýval bouře, mraky,

dul oceánem, sopek lávou kypěl,

až k nebi stříkala vln jeho pěna

a nad vším v záři bytosť jedna – – žena!

Ó sfingo vášně, lásky, nenávisti,

tak dobře mířila tvých blesků střela!

Hrot upomínek jeseně jak listí

tvým šelestem zas vlá kol mého čela,

výčitek nových budí hydru spící

a prst zatíná v srdce sténající!

Ó Magdaleno snů mých, mojí touhy,

zas spatřil jsem líc tvoji krásnou, bledou

a čet v ní hřbitov bolestí jen dlouhý

a slzy zřel, jež k zoufalosti vedou!

Ó dítě žaloby! Hle, věnec Ofelie

propletl vlas tvůj, vlající zas nocí,

a marně zrak můj ve slzách se kryje,

a marně hledí žalů výheň zmoci! – –

Ó srdce ženy milující, svaté,

nad moře hlubší jsi a vznešenější!

Kdo vzdechy tvé a touhy ukonejší,

kdo odvrátí ty šípy jedovaté?

Vždy stláno ti jen v útrapy a hloží,

ač požehnán, kdo přišel k tobě blíže,

od ráje bran i do stopy až kříže

tys jediné ta velká oběť boží!...