Sfinx.

Na poušti večerem rudého za soumraku

vrávoral poutník písku žhoucím žárem,

hlad myšlénky rval srdce jeho spárem

a žízeň touhy hořela mu v zraku.

Tak podoben jsa vychrtlému ptáku,

jenž dlouho s bouří zápasil a zmarem

skles’ k nohám sfingy kdes při chrámu starém,

jak pták ten zmámen klesá u majáku.

A vzkřik’: Té trosce zde po vlnobití,

ty němá stvůro, pověz, co je žití?!“

Sfinx němá jest a jenom poušť se chvěla.

A z rána, ucho kloně v sfingy ústa,

tu ležel mrtev; – poušť je němá, pustá,

– však sfinx mu tajemství své pověděla.