SHAKESPEARE LOUTKÁM.

Sem! bez ostychu chytněte můj šos!

U mého stolu každý něco najde,

jsem dobrý pytlák, tomu chuť však zajde,

kdo pedantsky v mou kuchyň strká nos.

Změť vašich cetek v strnulosti pós

mi připomíná mikrokosmos lidský,

v nějž ponořiv se, vylovil jsem vždycky

kus božství, a ký v světě jeho los.

Mé zlaté loutky! vidím rád váš rej,

své sny ven zaklel Velký Čaroděj,

sny o kráse, jež boly mění v plesy.

Je prostřeno. Nuž, dobře vyberte si,

mám veselý i smutný pro vás děj,

pláč, hudbu, smích. Jen pozor na partesy!

Neb věru nejhůř, ve volbě kdo chybí.

Chtěl Macbethem být a je chabý Hamlet,

sáh po koruně a jak pleva zamlet

je v prach, a zbývá mlčení jen rybí.

Ten žárlivostí zžeh si květy lásky,

přec do Othella scházelo mu síly,

a na konec mu sotva pestré zbyly

jen pro Malvolia punčochy a přasky.

Tak zřel jsem věky mnoho epigonů

se o mne zlomit v pošetilém shonu

za létavicí slávy, která hasne.

Jak loutky vy, dřív setřást je vše časné,

třesk planých fanfár zakázati rohům.

Pak teprv možno přiblížit se bohům.