SHAKESPEARE.

V mou ztichlou duši víc a více vcházíš,

jsi se mnou denně, sny mé doprovázíš,

a kde mi druha v širém světě není,

jdou tvoji lidé se mnou neviděni.

Říš opustiv svých mladých snů a tužeb,

jdu pokorně a oddán do tvých služeb,

mé rty se stále tvými verši chvějí,

a na tvém ohni zkřehlé ruce hřeji.

Stín jiných stínů – čím jsem byl v tom světě?

Čím i tím srdcem, které zbožňuje tě,

čím i tou sudbou, že to žití moje

dřív dozpíváno nežli dožito je?

Sny o slávě a kouzlem ještě zmámen,

plášť Prosperův jsem shodil se svých ramen,

říš opustil jsem, jež mou býti měla,

a propustil jsem svého Ariela.

Ó v chvíli té, kdy svět se za mnou zřítil,

že chápu tě, já, polobože, cítil,

že jako ty se vzdávám bez reptání

své svobodě – a svému odříkání.

Hned po poledni ustat ve svém díle,

v svůj tichý Stratford vejít zasmušile

a zticha dožít, ač to neskonejší –

co nad to krásnější a tragičtější?

Sníh ledovců všech nezmrazí tvé žití,

hloub oceanů za hrob nestačí ti –

a přec v té chvíli, věků učiteli,

ó, Prospero, jsem žil tvůj smutek celý!