Shaslá hvězda.

Spadla hvězda noční dobou,

pod klášterem do Sázavy,

Bože, milostiv buď duši –

tělo nese – tok již hravý!

V klášteře tam nad Sázavou,

modli se jen bledý mniše;

viděls hvězdu nocí padat – –

pomodli se za ni tiše.

Bylať Klára krásná děva,

krásná, jakých je jen málo,

že se nad ní i to slunko

pozastavovati zdálo.

Jaká milost neskonalá,

jaký žár se v každém vznitil,

kdo jen v jeji oko nahléd’, –

tys to mniše – také cítil.

Však ta Klára, hvězda dívek,

rozmarně si s srdci hrála,

byť i při srdečné písni

pěvci slza v oku stála.

Mládci bledli jako luna,

Klára ale hvězda byla,

která lunou pohrdajíc

po slunci se roztoužila.

Přijel mládec z dalných končin,

mládec bujarý a smělý,

jako slunce rozehřál ji,

zaslepil ji hoch ten skvělý.

Mnoha kvítkům slunce svítí,

záříc na sta zahrad, sadů:

netěkej jitřenko za ním,

slunce spěje ku západu!

Jitřenka však, krásná Klára,

milostí se rozechvěla,

a Bůh ví po kterých drahách

za sluncem svým dále spěla.

Ušel mládec – zašlo slunko,

jiným kvítkům nyní svítí,

víť, že umí lhostejně zřít

často na uvadlé kvítí.

Což je mládci v širém světě

po uvadlé krásné Kláře,

že se vrací ku Sázavě,

že ubledly její tváře?

Shaslá hvězda, krásná Klára

k Sázavě se často kloní, – –

pověz vlnko, pověz ty nám,

proč as do tě slze roní?

Spadla hvězda noční dobou

pod klášterem do Sázavy,

Bože milostiv buď duši –

Tělo nese tok již hravý.

V klášteře tam nad Sázavou

modli se již bledý mniše:

viděls hvězdu nocí padat –:

pomodli se za ni tiše!