SHLEDÁNÍ SE.

Stojí lípa v šírém poli,

Tam dva druzi na rozcestí,

Chtíce hledat v světě štěstí,

Naposled se líbali,

By po pátém jaru zase

Po skončené pouti čase

Se pod lípou shledali.

Mine jaro, mine druhé,

Mine třetí, čtvrté, páté,

Jak se asi zde shledáte,

Jaké city polinou?

Komu láska, komu sláva

Kolem čela věnce dává,

Komu obě pokynou?

Stojí lípa v šírém poli,

Ptá se poutník na rozcestí

Poutníka, co v stínu jesti:

„Ajta, bratře krajane,

Povede mne tato cesta

Do blízkého tamo města?“

Poutník druhý povstane.

„Ty’s to, bratře? – „Jsem to, bratře!“

Volá jeden přes druhého,

Tiskne, líbá druha svého,

Slze obou splývají;

V objímání dlouhou chvíli,

Zdali přišli k svému cíli,

Na sebe se dívají.

Aj, tu bylo povídání!

První jásá, že mu ráje

Zkvětly z první lásky máje;

Druhý hledí k blankytu:

On sic vavřín slávy našel,

Za to lásky ráj mu zašel,

Oba tonou v soucitu.