SHLEDÁNÍ.

Jak mrtvě tok času plynul za dlouhých nemoci týdnů,

šíř kalnou svou, olejnatou jak zákeřným bezvětřím ploužil,

jak duše strádala, chřadla, že srdce nemá už lásky,

a všech svých radostí drobných že zbaveny byly smysly!

Vše v rukou a ústech mých pozbylo váhy a jména.

Já konečně děl si: „To není strázeň, kterou vyrůstá duše.

Duši je třeba světel, barev a zvuků,

byť byl to vzlyk bolesti vlastní,

byť vlastní krve to byl planoucí nach.“

A řekl jsem: „To není ticho, v němž cosi nezřeno zraje,

by stalo se viditelným, až přijde čas,

plod, ukrytý dlouho, jejž pojednou svíráš v ruce,

tak známý,

jako by kulatost jeho

měla zakřivení tvé dlaně.“

Já zpomínal: „K osudu láska“

– tak znělo mi nitrem tiše a věrně,

když za osten hoře a za němou strast má duše děkovala,

vždy volná, vždy sebe nacházející,

vše tajemně obracející v svůj růst jak dary období strom.

„Láska k osudu nitra“ – jak ironicky teď znělo to hluší!

Mně chtělo se rouhat jistotě vlastní své víry.

Však dnes jdu ulicí, sadem, a se mnou jsi všade,

živote líbezný, vlahý, horký jak náručí lásky!

Zas po zlých dnech odloučení, kdy stonal jsem, tebe jsa chtivý,

ó sladký, jsme spolu!

Jak lehce teď zapomínám! Čím dnes je mi přešlá úzkost,

čím chvílí olejná hlaď, rozlitá násilnicky,

čím nemoci morový dech, jenž týdny mi vanul v srdce,

lstivě se plížil, zvolna své dusno v ně klad’?

Dnes kol mne tváře lidí, zrak žen, jich rytmická chůze

(mně zdá se dnes, každá že tančí!),

ruch ulic, vzduch, který rozněcuje, volného prostoru jas!

Tajemství uprostřed světa! Hlubiny ducha a hmoty!

Živoucí chvíle nitra, jistoty, poznání chvíle,

tys to,

jež vždy se zas vracíš, obrozená,

a jež se rozumu směješ,

směješ se vlhkými rty,

jež voní

polibky panenskými!

Ne, nemohu říci, můj rozum že ví si rady,

když všecko mne mate, a neznám, odkud mé dojetí tryská,

a všecko mně opojenému v hlubokém tajemství splývá!

v božském výdechu všeho, co skutečnem žije!

To vše, co jakoby tisícem rukou, tisícem úst,

tisícem výdechů horkých se tísnilo ke mně,

do dlaní hlavu mi bralo, něhou mi tavilo srdce, –

to vše, co jakoby přilnutím úst,

polibkem vlahých úst

mně v nervy se vssálo, –

to není, vím to teď, vím, než horoucnost vlastní mé lásky,

však což toho dbám?